Babí lom 2008
Na letošním velikonočním setkání KSTS v Českém ráji jsme se s mým kamarádem Jarou dohodli na realizaci průzkumné výpravy na Babí lom. Tento výrazný skalnatý hřeben leží asi 10 km severně od Brna mezi obcemi Lelekovice, Vranov a Svinošice a tvoří nápadnou krajinnou dominantu. Je tvořen zajímavými červenými devonskými slepenci, kvůli jejichž jedinečnosti byla v jeho vrcholových partiích už v roce 1980 vyhlášena přírodní rezervace o rozloze necelých 24 ha. Pro odborníka geologa a geomorfologa hotový ráj, pro obyčejného turistu rozhodně místo, které stojí za vidění. Pro mě o berlích velmi zajímavé místo, na jednu stranu peklo na zemi, co se týče náročnosti terénu, na druhou stranu zároveň divočina kousek od velkoměsta a místo obrovského dobrodružství (foto 1).
Celá asi 4 km dlouhá vrcholová partie hřebene je turisticky přístupná značenými cestami jen asi z poloviny a to především v jeho jižní části, kde také najdeme vkusnou a volně přístupnou 15 m vysokou betonovou rozhlednu. Ta je známým poutním místem brněnských turistů, kteří na ni pořádají tradiční novoroční výstup, a stala se právě i cílem naší výpravy. Sám bych se na ni zamýšlenou cestou neměl šanci dostat, pro jsem byl rád, že se mi Jara nabídl jako spolupachatel. On sám má k těmto místům velmi pěkný osobní vztah, neboť sem chodí již od dětství a cestou mi také vypraví zážitky z minulých výprav i spoustu zajímavostí. Sám však nikdy nebyl na jeho nejvyšším bodě.
Já ale také nejdu na Babí lom poprvé. Tak tomu bylo 8. května 2007 (foto 2), kdy jsem k jeho návštěvě využil volna o státním svátku. Tenkrát jsem však tento nádherný masív poznal jen okrajově v rámci možností, které z bezpečnostních důvodů dovolila sólo výprava. Konkrétně jsem tehdy přecházel hřeben kolmo po turistické cestě z Vranova do Podlesí. Pravda, odskočil jsem si i na jeho nejvyšší vrchol, ale vítr a chystaný déšť mě vyhnaly pryč tak rychle, že zapomněl na opis hesla vrcholové knihy Brněnské výškovnice a navíc se mi nepodařilo najít studánku pod hřebenem do turistického tématického záznamníku KČT. Oba jsme tedy měli pádné důvody, proč absolvovat právě tuto trasu, a šlo jen o to najít volný termín, který by nám oběma vyhovoval. Nakonec jsme se dohodli bleskově teprve den před výpravou na 7. května 2008. Jara měl volno v práci a já zase mezi zkouškami. Logičtější by možná bylo vrátit na místo přesně po roce o státním svátku, ale tomu jsme se právě chtěli vyhnout, neboť jsme měli oprávněné obavy z návalu lidí. Naše rozhodnutí se v tomto ukázalo jako velmi prozíravé, neboť jsme nakonec na hřebenu byli úplně sami.
Autem jsme dojeli do vesnice Vranov, která je známým výletním a poutním místem Brňanů s klášterem Paulánů (foto 3), odkud jsme se vydali už pěšky po červené značce přes rozcestí U Jelínka na hřeben Babího lomu (foto 4). 3 km pohodové cesty byly však jen přípravou na další netušené a nebezpečné dobrodružství. Teoreticky to bylo skoro k smíchu, z vrcholového rozcestí jen asi 500 metrů k rozhledně. Realita se ale ukázala jako hodně divoká. Vrcholový hřeben Babího lomu je, jak už jsem výše psal, tvořen červenými devonskými slepenci, které byly rozlámány mrazovou erozí. Řečeno obyčejně česky – drolící se ostré skály různých tvarů, výšek, šířek, sklonů … a v tom značená turistická cesta, i když místy jsem tomu ani nechtěl věřit.
Vrcholový hřeben je navíc místy jen necelý metr široký a na každé straně číhá několikametrová „propast“. Objektivně hodně nebezpečné, ale s Jarou jako spoluturistou se toto nebezpečí z větší části eliminovalo. Klidné pasáže přechodů mezi skalkami se střídaly s jejich přelézáním. Občas bylo nutné vymýšlet alternativní možnosti přechodů, jištění rukama, spouštění pozpátku apod. Zkrátka trocha adrenalinu v divoké přírodě, ale v mezích bezpečnosti – vlastně úmyslně možná trochu přeháním. Pravdou ale zůstává, že jsem se ještě asi nikde nespouštěl za skály po břiše na nohy z výšky bezmála 1,2 metru, a nešel jsem 0,5 km více než hodinu. Pro zdravého člověka jen trochu náročnější cesta, pro mě možnost znovu posunout své hranice. Nezapírám, že jsem se místy docela zapotil, ale jsem za celou tu výpravu moc rád a Jarovi patří obrovský dík. Jen z téhle nejzajímavější části výpravy nemám fotodumentaci, protože s námi nebyl nikdo, kdo by ji pořizoval. Ale to vůbec nevadí, protože nejlepší památka na tuhle výpravu, bude síla hezkých vzpomínek.
Krátce po půl dvanácté se před námi konečně objevila rozhledna (foto 5), která ač je vysoká 15 m, do poslední chvíle není vidět. Vyfotit se s ní byl však pořádný oříšek, protože to zase byla tak veliká, že se za žádnou cenu nechtěla vejít do záběru (foto 6). Nakonec jsme tedy fotili nakřivo. Ve spodní části rozhledna nás zaujal prostor bez oken a dveří s nápisem POZOR TADY STRAŠÍ (foto 7). Sebrali jsme tedy všechnu odvahu, co se kolem povalovala a šli se přesvědčit. Uvnitř jsme našli zdi s muzeem lidové slohové tvořivosti (foto 8 a 9). Při čtení některých nápisů se člověk skutečně od srdce zasmál. Jeden dám za všechny k dobru i vám: „Je to pořádný kopec. Až nás bolely urny.“ Goerge Harrison, John Lennon (foto 10). Strašidla z masa a kostí zrovna nebyla doma, tak jsem si zastrašil já – pravda, moc jsem nevěděl, jak se to vlastně dělá ... (foto 11)
Od strašárny jsme pak vyšlapali prvních několik schodů na plošinku pod rozhlednu (foto 12). I když jsme byli stále teprve pod ní, výhledy už byly fantastické. Neodolali jsme nabídce posezení na lavičce a skoro hodinu jsme se vydrželi kochat rozhledem do kraje. Nabízel se nám pohled na severní předměstí Brna na jednu, Kuřim na okolí na druhou a Vranov a okolí na třetí stranu (foto 13 – 15). Sluníčko hřálo, ptáčkové zpívali a škola byla někde hrozně daleko. Stihli jsme i lehce poobědvat a teprve asi půl jedné jsme se zvedli, abychom konečně na tu rozhlednu vylezli. Schodiště bylo úzké, betonové a točité, ale naštěstí také opatřené zábradlím, takže jeho zdolání nebyl žádný problém (foto 16 - 18). Z výšky se nám pak otevřel plný kruhový výhled (foto 19) včetně hustou vegetací zarostlého masívu Babího lomu (foto 20). V dáli za Brnem jsme dokonce mohli spatřit nejen Pálavu, ale i první vrcholky rakouských Alp. Na druhé straně se nám se zase podařilo identifikovat rozhledny Klucanina u Tišnova a Čebínka nad stejnojmennou vesnicí (foto 21). Po druhé přestávce na kochání jsme slezli konečně a dali tomuto překrásnému místu sbohem (foto 22-24).
Nevraceli jsme se však stejnou strastiplnou cestou, neboť jsme předtím v mapě objevit novou žlutě značenou spojku od rozhledny pod skalnatý hřeben (mapě ve fotogalerii má chybně modrou barvu a následné nové pokračování žluté trasy do Svinošic zde ještě vůbec není). Místo 500 metrů náročných přelezů nás tak čekala jen asi desetina a jsme se již napojili na pohodovou lesní pěšinku. Upřímně jsem za to byl hodně rád, neboť se po náročném dopoledni začala projevovat únava a nesoustředěnost, což v případě návratu stejnou cestou mohlo mít fatální následky.
Nyní nás ale čekala zdlouhavá pátrací akce. Dal jsem si totiž za cíl napodruhé objevit studánku Nad Podlesím (nebo také Pod buky), která je zařazena jako nepovinná v modrém tématickém záznamníku KČT. Měla se nacházet poblíž rozcestí žluté a modré značky Nad Podlesím. Prohledávali jsme s Jarou okolí asi 15 minut, prošli do značné vzdálenosti několik cest od lesníků, já jsem si nohy slušně popálil od kopřiv a poškrábal od ostružiní, ale všechno marné. Vrátili jsme se tedy zpět na značenou cestu a pokračovali dál. Asi po 200 metrech nás však čekalo překvapení, další rozcestí a u něj – světe div se – studánka (foto 25). Opět jsem tedy s vydatnou Jarovo pomocí zaplnil kolonku v záznamníku a pak už nás znovu čekal výstup na hřeben Babího lomu. Tentokrát sice strmou, ale vcelku pohodovou cestou.
Na hřebenovém rozcestí, které jsme ráno opouštěli směrem k rozhledně, jsme se nyní vydali přesně na opačnou stranu k nejvyššímu vrcholu (562 m). Nejprve nás ale opět čekalo několik skalních seskupení, avšak oproti dopoledni to už byla skutečně hračka. První z nich se nám navíc velice líbilo, připomínalo totiž malý sklaní hrad nebo doupě loupežníků, kteří ale opět nebyli doma (foto 26 a 27). Asi po 200 metrech jsme došli pod vrchol, který tvoří nápadný skalní výstupek přístupný po vytesaných schodech. Opatrně jsme tedy vylezli nahoru a já se tam usadil jako král s vlajkou KSTS v ruce (foto 28). Po chvíli jsme pak našli vrcholovou knihu Brněnské výškovnice, do které jsem po 364 dnech udělal další zápis a tentokrát se také pořádně podíval na její heslo.
Pak už následoval sestup zpět na rozcestí a pod hřeben z vranovské strany (foto 29). Na rozcestí U lavek jsme si udělali kratší přestávku, při které jsem Jardu, mezitím co plnil žrací turistiku (foto 30), instruoval k používání Lelkovadla čili pasti na lelky (foto 31a a b). Po jejich úspěšném pochytání (foto 31c) jsme se již vydali do Vranova zjistit, jestli tam ještě stojí nás povoz. Nikomu se naštěstí nehodil, a tak jsme nemuseli pěšky až do Brna. Cestou jsme se ještě zastavili na kraji Vranova, abych zadokumentoval další studánku, tedy vlastně Studýnku, jak praví záznamník, která mě však vůbec nenadchla, neboť to byl obyčejný trubkový vývod pro zahrádkáře (foto 32). Naopak velmi příjemnou třešničkou na dortu se pak stalo Jarovo překvapení v podobě zbrusu nové rozhledny na okraji Soběšic (foto 33). Z jejího vrcholu je bezpochyby překrásný výhled na celé Brno, pro dnešek nám ale stačila pouze obhlídka zespodu, neboť už jsme skutečně neměli energii na další šplhání. Byl to náročný, ale velmi povedený květnový den.
Mountainer