Tajemný Dvorský les

    Čas letí jako splašený hřebec a když je člověk někde rád, tak tím spíš. Pak se i pět týdnů zdá jen jako pár dní. Můj letošní lázeňský pobyt se tedy, i přes mou velkou nevoli, nachýlil ke svému konci. Mám před sebou poslední víkend a s ním také poslední sobotní výpravu. Mnozí z vás by asi na tomto místě složitě bádali, kam by bylo nejlepší nasměrovat své kroky. Já jsem však překvapivě měl už dopředu jasno. Poté, co jsem loni v létě za hustého deště smazal dluh v podobě dosud neprojité severozápadní části Rýchorského hřebene mezi Pomezními boudami a Rýchorskou boudou, mi stále ležela v hlavě myšlenka na další průzkum této oblasti. Původně jsem chtěl tuhle trasu jít některou z předešlých nedělí, nakonec jsem ale vždy raději odpočíval po sobotních výpravách.

    Vlastně by asi stálo za to projít znovu celou trasu z Pomezních bud až k Žacléři, protože minulé léto jsem její první část absolvoval v hustém dešti s nulovými výhledy. Kdo z čtenářů si to chce připomenout podrobněji, tak zde je odkaz na související reportáž s trefným názvem Krkonoše Extréme Tour 2008 ( http://www.mountainer.estranky.cz/clanky/turistika---aktualne/krkonose-extreme-tour-1cast). Protože jsem však i dnes limitován časem, rozhodl jsem se vypravit jen do dosud neznámé východní části hřebene mezi Rýchorskou boudu a Žacléřem. Hodně jsem se těšil především do lokality v okolí vrchu Dvorský les, která patří k nejvíce chráněným územím v celých Krkonoších. Ale to bych předbíhal …

    Jak se letos stalo už tradicí, výpravu jsem začínal autobusovým přesunem z Janských Lázní do Svobody nad Úpou, odkud jsem tentokrát pokračoval již pěšky po zelené turistické značce (foto č. 1). Hned na začátku mě čekalo nekonečné stoupání na Rýchorský hřeben s převýšením bezmála 500 m. Cestou jsem si nejprve přečetl o nedaleké Medvědí jeskyni (foto č. 2), kam se chci podívat příští léto, i když z ní asi neuvidím víc než zamřížovaný vchod, a pak jsem se pokochal nádherným výhledem na panorama Černé a Světlé hory (foto č. 3) a údolí Úpy (foto č. 4) od přírodní památky Sluneční stráň. V dáli se přímo uprostřed mezi hřbety vypínal ničím nezastíněný jehlanovitý tvar Sněžky, odborně zvaný karling.

    Po pár desítkách metrů jsem došel na rozcestí Za Kraví horou, odkud mě čekalo ještě 4 km dlouhé stoupání lesem už bez dalších výhledů. Krátký odpočinek jsem se dal až skoro na jeho konci u Rýchorské studánky (foto č. 5), kde jsem se nechal také zvěčnit od skupinky starších turistů, kterým jsem pak málem ani nestačil. Na Rýchorské boudě (foto č. 6 a 7), kde sídlí Středisko ekologické výchovy KRNAPu jsem se tentokrát moc nezdržoval, neboť jsem tam chodil v minulých letech při své každé výpravě, co procházela kolem. Mnohem víc jsem se těšil do Dvorského lesa, který je přísně chráněným pseudopralesem. To znamená, že se zde neodtěžuje dřevo a celý ekosystém se nechává bez zásahu člověka. Díky tomu je tady možné spatřit úplně jinou druhovou skladbu lesa a také velmi staré stromy s roztodivnými kmeny a kořeny.

    Proto je právě tato lokalita také velmi oblíbená mezi krajinářskými fotografy a mně její návštěvu už léta velmi doporučoval kamarád,mezinárodně uznávaný fotograf a středoškolský učitel pan Jirout, který sem chodí pravidelně několikrát za rok. Celá oblast je zajímavá také pro vojenské historické nadšence, neboť přímo tudy prochází linie bunkrů předválečného pohraničního opevnění.

    Já jsem se však těšil hlavně na stromy a ty mě rozhodně nezklamaly. Strašidelně zakroucené kmeny, kořeny zpola vyrvané ze země, padlí velikáni porostlí choroši a především celkově úplně jiná atmosféra než v obyčejném lese. Tu změnu jsem silně „cítil“ ve vzduchu a po návštěvě Dvorského lesa se už vůbec nedivím, že Keltové i mnohé další národy přikládaly lesu a stromům zázračnou moc, ani se nebudu smát lidem, co objímají stromy. Kdyby ty stromy nebyly tolik chráněné, také bych si to asi vyzkoušel. I bez toho jsem se ale v Dvorském lese cítil velmi příjemně.

    Spoušť fotoaparátu cvakala o sto šest (foto č. 8 až 14) a nebýt poháněn časem odjezdu jediného zpátečního autobusu, dost možná bych tam fotil ještě dnes. Celou oblastí navíc prochází 7 km dlouhá okružní naučná stezka s 12 informačními panely, ze které jsem dnes stačil projít jen její zajímavější polovinu. Od rozcestí Pod Dvorským lesem jsem se totiž nevracel zpět na Rýchorskou boudu, ale pokračoval jsem po červené hřebenové značce směrem ke Stachelbergu. Na tomto 634 m vysokém vyhlídkovém vrcholu nad obcí Babí se nachází pevnost–tvrz pohraničního opevnění upravená na nejrozsáhlejší muzeum tohoto typu v České republice. Svým rozsahem překonává dokonce i známé bunkry na Dobrošově, v Orlických horách či u města Králíky. Osobně jsem Stachelberg navštívil asi před čtyřmi lety, a proto jsem tentokrát prohlídku již neplánoval.

    Ale to jsem zase trochu předběhl. Také na výše avizované naučné stezce můžete vidět jeden z bunkrů pohraničního opevnění (foto č. 15 a 16). Jedná se o malý objekt, tzv. řopík, který je tak dobře maskovaný okolním porostem a terénem, že jsem si ho nevšiml ani když jsem stál přímo proti němu na vzdálenost asi 10 metrů. Pokud by uvnitř byli nepřátelští vojáci, tuhle reportáž bych už určitě nenapsal. Od dost větší bunkr je podobně dokonale maskovaný u nedalekého rozcestí pod vrchem Kámen (865 m) na hranici KRNAPu, asi v polovině cesty na Stachelberg. Kousek odtud se mi také otevřely nádherné výhledy nejen na blízké okolí, ale i daleko do vnitrozemí Polska (foto č. 17 a 18).

    Původně jsem chtěl po projití Dvorského lesa pokračovat do Žacléře, ale z důvodu dosti horkého počasí jsem se nakonec rozhodl trasu zkrátit jen na 11 km a skončit v sedle na obcí Babí pod výše zmiňovanou pevností, odkud mi jel autobus zpátky do civilizace (foto č. 19 a 20). Stejně se chci za rok či dva do této oblasti znovu vrátit. Absolvovat druhou část naučné stezky, zajít se podívat k Rýchorskému kříži, k malebným horským boudám v jeho okolí, do bývalé osady Vízov, k hotelu Hubertus a skončit výpravu už opravdu v Žacléři. Zároveň mě ale hodně láká také oblast starých zlatých dolů pod Sklenářovickým vrchem, která je na jihovýchodním úbočí Rýchor a kde je od loňska taktéž proznačená naučná stezka o historii těžby. Tak tedy nashledanou, i když rozhodně ne na dlouho.

Mountainer