Hamerský vycházkový okruh

30.července 2008

    Už jsem se na sebe opravdu naštval. Od mého návratu ze severu uplynulo skoro 14 dní a já se od té doby jen líně válím doma, třídím fotky, vymýšlím reportáže, ale především neustále sedím u notebooku. 30. července už mi se sebou samotným definitivně došla trpělivost a řekl jsem si, že je načase opět vyrazit někam do přírody. Vždyť už za pár dní jedu pátrat po posledních Krušnohorcích a nemám žádný trénink ... proto mě tentokrát nesmí nezastavit ani spalující žár letního slunce.

    Původně jsem měl v plánu vyrazit pěšky z Havlíčkova Brodu kolem přehrady Žabinec přes Petrkov a Svatý Kříž na horu s příznačným názvem Vysoká (587 m), která je výhledovou dominantou širokého okolí. Nakonec mi však okolnosti přihrály pod ruku možnost lepší výpravy, neboť se mi naskytla možnost výhodně se dostat 1. srpna brzy ráno do Žďáru na Sázavou. Začal jsem tedy rychle hledat a plánovat v jeho okolí a záhy jsem objevil naprostou turistickou bombu – Hamerský vycházkový okruh (čtěte zde - http://www.hamrynadsazavou.cz/view.php?cisloclanku=2006030001), 15tikilometrová proznačená trasa západně od Žďáru slibovala mnoho zajímavého – opuštěný lom, několik pozoruhodných sklaních útvarů, mnoho pěkných rybníků a především originální betonové sochy svérázného žďárského umělce Michala Olšiaka.

    Zkusmo jsem účast na výpravě nabídl svému spolužákovi a výbornému kamarádovi Michalovi, s nímž jsem letos již v únoru absolvoval Tišnovskou hřebenovku. Jeho souhlas mě hodně potěšil, protože je velký rozdíl, jestli jde člověk sám, nebo s někým. Obojí má své klady, ale přeci jen raději chodím ve více lidech. Původně s námi měl jít i jeho bratránek Pavel, se kterým na příští rok plánují jednu velikou turistickou akci (včas se dozvíte více), ale nakonec musel svoji účast odříci – tak snad někdy příště.

    Odstartovali jsme tedy ve dvou o sedmé hodině ranní od žďárského vlakového nádraží. Začátek naší trasy jsem malinko upravil, abychom se hned na začátku nemuseli trmácet rušnými ulicemi přes celé město do sousedních Hamrů nad Sázavou. Vyšli jsme tedy po modré turistické značce nejprve kolem areálu ŽĎASu a následně lesem k rozcestí U Křížku. Cesta svižně ubíhala v přátelském rozhovoru, a tak jediné, co nás trochu rozčilovalo, byl její neměnný asfaltový povrch. Ten naopak plně vyhovoval línému slepýši, který se ani neobtěžoval před námi utéci. Teprve, když jsem od něho byl jen asi 3 kroky, uznal za vhodné se raději schovat do vysoké trávy. Snad nikdy jsem si ho ale ještě neměl příležitost prohlédnout tak zblízka.

    „Had“ se tedy odplazil, asfaltka však zůstala a navíc na ni přibyla i auta, neboť jsme nyní několik set metrů šli po silnici od vesničky Česká Mez, abychom se za křižovatkou s frekventovaným tahem Havlíčkův Brod – Žďár nad Sázavou mohli konečně napojit na trasu vlastního Hamerského okruhu. Zprvu jsme uvítali tabuli s nákresem jeho trasy, posléze jsme však zjistili, že žlutá značka, která ho měla znázorňovat, je úplně vybledlá. Raději jsem tedy situaci konfrontoval s vlastními mapovými zdroji. Další minuty však ukázaly, že také ne příliš úspěšně, neboť jsme k avizovanému starému lomu zabočili příliš brzy, a tak jsme se jen zbůhdarma pár desítek metrů prošli lesem. Nebyla to ale špatná změna po tom protivném asfaltu.

    Nic zajímavého jsme neobjevili, a proto jsme se po chvíli vrátili na kraj lesa a pokračovali dál původní cestou. Asi po 200 metrech si Michal všiml na stromě velkého nápisu, který nás již bez problému nasměroval k hledanému lomu Štěnice. Je to pěkné, trochu romantické místo s ohništěm a sezením k odpočinku (foto 001). Před námi byla ale ještě dlouhá štreka, tak jsem udělal jen prvních několik fotek a pokračovali jsme sestupem do údolí, kde na nás na palouku čekalo první umělecké překvapení – dobrácky vyhlížející betonová hlava mamuta (foto 002). Kly a chobot složené před sebou a vzadu tři vytesané schůdky pro ty, co se chtějí na svět podívat z větší výšky. Já jsem tuto možnost oželel, protože mám z výšek trochu strach, ale Michala jsem nahoře na památku zvěčnil (foto 003). Pak jsme si udělali první občerstvovací přestávku a pod dohledem statného zvířete jsme odlehčili svým batohům.

    Následoval přechod řeky Sázavy, která je zde však jen malým klidným potokem. Skoro se až nechce věřit, že je to týž proud vody, co se mezi Světlou a Ledčí mění v divoký tok plný balvanů a peřejí. Tady stačilo udělat pár kroků po panelu položeném napříč a člověk byl na druhém břehu, kde čekala divočina. Cesta se začala hodně strmě zvedat, oba jsme si to nejprve hrdinsky namířili přímo vzhůru svahem a příliš pozdě zjistili svoji chybu. Suché jehličí a malé větvičky začaly pokluzovat takovým způsobem, že jsem to i se čtyřma nohama neměl žádnou šanci ustát a musel jsem se složitě otočit a pokusit se o sestup dolů jinak než v kotrmelcích, protože reálně hrozila koupel v řece. Ani se mi nechtělo věřit, že jsem něco takového před tím vylezl nahoru a vděčně jsem přešel na ušlapanou cestu jen o pár metrů vedle. Na konci krátkého výstupu nás pak přivítala majestátní Rozštípená skála (530 m).

    Jedná se o vysoký rulový blok tyčící se nad údolím Sázavy (foto 004). Tak vysoký, že se ani nevejde do objektivu. Příroda ho navíc efektně rozsekla napůl a vytvořila tak průchod plný kamenné suti a zrádných kořenů (foto 005). Při troše šikovnosti se ale nechá prolézt, dokonce skrz něj vede turistická značka. Na místě je však opatrnost, o čemž se přesvědčil Michal, který si zde málem oddělal koleno. Naštěstí ale jen málem, a tak jsme mohli v klidu pokračovat dál stoupáním k osadě s trefným názvem Samotín. Sluníčko už nemilosrdně pražilo a mezi domky to nebylo nic příjemného. Těšili jsme se opět na lesní stín.

    U prvního stromu na nás čekalo velké překvapení. Došli jsme totiž na Konec světa. Vždycky jsem si myslel, že je někde daleko a nakonec zjistím, že ho mám kousek od domova. Jako geograf musím samozřejmě argumentovat, že něco takového je pěkná blbost, jako turista ale ještě rád na tuhle recesi přistoupím. Vždyť, kdo může říct, že byl na konci světa? Pravda, že jsem byl už leckde – no břehu tří oceánů, na nultém poledníku nebo v Grónsku, ale co je tohle všechno proti konci světa?

    Asi jste už celí nedočkaví, až vám napíši, jak to tu vlastně vypadá … (foto 006) No, chvíli jsem se rozmýšlel, že nic neprozradím, ale nakonec jsem si řekl, že třeba na Everest také nepůjdeme každý a raději si o něm přečteme. Vzdávám se tedy práva nevypovídat a přiznávám v plném rozsahu. Na tom prvním stromě visela tabulka „KONEC SVĚTA“, v levém dolním rohu navíc nápis Morava a v pravém horním rohu Čechy, pro poutníky ze vzdálenějších krajů byla níže umístěná mezinárodně srozumitelná tabulka „The END of the WORLD". Inu, je vidět, že tady na Konci světa očekávají i mnohé cizí vyslance. To však ještě zdaleka nebylo všechno.

    Hned vedle inkriminovaného stromu totiž stála stará hraniční budka a v ní – čekali byste celníka, co? Já taky … jenže on tam nebyl … a místo něho se tam vystavovala spoře oděná ženština jak odněkud z E55 … sodoma gomora už i tady u nás (foto 007). Vysvětlení se však našlo záhy, neboť opodál byl připíchnutý vzkaz od nepřítomného pohraničníka: „Jsem na dovolené, zatím to tady pohlídá moje nesmělá MARUŠ … S pozdravem Váš Franta!“ … (foto 008) Jenom si říkám, jestli je tahle Maruš nesmělá, tak na Konci světa asi běžně běhají nahé ženské. Potvrdit to však nemohu, neboť jsem se o tom osobně nepřesvědčil … teď ani nevím, jestli mám dodat bohužel nebo bohudík …

    A co následovalo po Konci světa? Logicky by nabízelo NIC, jenže nikdo neví, jak to vlastně vypadá, takže buď NIC = stoupání lesem vzhůru, nebo je to blbost a žádné NIC neexistuje. (Počkat jaké „žádné nic“ a může „nic“ neexistovat? … Omlouvám se, profesionální deformace učitele mj. filosofie …).

    Spokojme se tedy s tím, že cesta pokračovala prudkým stoupáním, naštěstí už v lesním stínu. Na jeho konci nás čekala odbočka na vyhlídku Peperek (674 m), ze které ale nebylo vidět vůbec nic (Zase to NIC … ach jo. – (foto 009)) No, kdysi možná i něco vidět bylo, ale to bylo v době, kdy okolní stromy ještě byly maximálně stromky. Takhle jsme se mohli pokochat snad jen rulovým skalním útvarem s balvanovitými proudy v bukové javořině – toť pravila nedaleká rozcestníková tabulka. Pravda, sedělo se na něm celkem pohodlně, a tak jsme ho zneužili k obědové přestávce. Na jídelníčku byly slovenské horalky, americké cookies, české bonbónky a domácí malinová šťáva.

    Po časném obědě, již o desáté hodině, nás čekala zdaleka nejnudnější část celé výpravy, i když pravda, začala celkem zajímavě. Došli jsme totiž na rozcestí, u něhož byl jakýsi zajímavý hydrant, tabulka s vlajkou Evropské unie a šílenými ciframi pohybujícími okolo 15 miliónů. Z textu ale nebylo ani trochu pochopitelné, co zde za ty peníze je zbudováno. … Došel jsem tedy logicky k závěru, že tady v okolí je možné nalézt hodnotný poklad. Na jeho hledání jsme však neměli vybavení ani náladu, tak možná někdy příště. (A jestli někdo z vás ten poklad mezitím najde, tak … mu nic neudělám, protože jsou na světě mnohem důležitější věci než peníze.)

    Od rozcestí bohužel začínala opět lesní asfaltka tentokrát v délce nejméně 3 km. Snažili jsme se na to s Michalem nemyslet, ale ani v přátelském rozhovoru cesta příliš neubíhala. Nemám rád stereotypy, stromy – asfalt, stromy – asfalt, nic víc. Když už jsem pomalu začal propadat trudomyslnosti, objevil se jako vysvobození na levé straně rybník Rejznarka (foto 010). Pohled na odraz nebe na vodní hladině by byl skutečným balzámem na duši, jen kdyby tolik nepražilo slunce. A to jsme ještě netušili, co nás čeká dál. Po necelém kilometru jsme došli k zatopenému lomu Vápenice, ke kterému se váže hezká pověst o zeleném zbarvení jeho vody (foto 011) (v případě zájmu čtěte - http://www.hamrynadsazavou.cz/view.php?cisloclanku=2000010029). Mě osobně však zklamal, neboť pro hustý okolní stromový porost, na hladinu skoro nebylo vidět a nešlo udělat jedinou kloudnou fotku bez rizika, že si člověk nedobrovolně zaplave. Také jsme marně doufali v definitivní zmizení asfaltu.

    Dočkali jsme se však až o kilometr dál na hrázi rybníka Miškovec. Radosti jsme z toho ale měli pramálo, neboť společně s ním skončil i les a hodinky ukazovaly právě poledne. Čekal nás dlouhý strmý výstup okrajem pole po sotva znatelné pěšině a teplota vzduchu se pohybovala někde kolem 33 °C, navíc mi už skoro došla zásoba vody. Co vám budu povídat, výprava byl můj nápad, tak si ji musím vychutnat se vším všudy, ale chudák Michal. Byli jsme po chvíli skutečně rádi za čtyři stromy, které na kopci poskytovaly alespoň trochu stínu. Ani mě už nezajímal výhled na Žďár nad Sázavou a jeho široké okolí. Jindy bych určitě vyhlásil fotografickou zastávku a nadšeně bych cvakal jeden záběr ze druhým, tahle jsem na to neměl ani pomyšlení a nejen že nemám byť jediný snímek, ale dokonce si ten výhled ani nepamatuji.

    Pookřál jsem až na rozcestí, kde dosavadní modrá turistická značka odbočuje vlevo ke žďárskému zámku a Zelené hoře, zatímco my pokračujeme po neznačené pěšině do údolí k rybníkům Dívka a Jedlovskému. Ptáte se, co mi to vrátilo náladu? Nic menšího než další ze soch Michala Olšiaka, tentokrát Mamlas – velká hlava s dobrotivýma očima a podle někoho možná trochu přiblblým výrazem (foto 012). Od prvního pohledu se mě zmocnil neodbytný pocit, že už jsem ho někde viděl – to ale byla blbost, protože jsem tu nikdy nebyl a na internetu tahle fotka z neznámého důvodu chyběla. Nabízí se tedy jediné logické vysvětlení – že ho vídám každé ráno v zrcadle. Na důkaz toho, že Mamlas není žádný blb, měl vedle sebe zarámovaný velmi pěkný text (foto 013).

    Nejvíc jsem se ale těšil na třetí sochu, která nás čekala po sestupu do údolí na okraji Hamrů nad Sázavou. Byl jí Hamroň, podivné přátelsky vypadající stvoření s lidskýma nohama, žabími ústy a hlemýždíma očima. K němu se navíc taktéž váže příběh, který si můžete přečíst zde - http://www.hamrynadsazavou.cz/view.php?cisloclanku=2007100007. Pohled na tohoto tvora nám opravdu nemohl nevrátit úsměv na tvář, o to víc, že byl uložený v příjemném stínu stromů a na obrovských prstech jeho nohou se pohodlně nejen sedělo, ale i leželo – prostě to pravé místo ke krátkému odpočinku na konci celého okruhu (foto 014). Udělal jsem tady opět poctivou dokumentaci a pak už nás čekal jen kousek cesty do vesnice (foto 015).

    Původně jsme se chtěli podívat ještě ke čtvrté soše – koni táhnoucímu vůz z bažiny, ale špatně jsme odhadli jeho polohu, neboť takové skvosty se do map bohužel ještě nedostaly. Mávli jsme nad tím tedy rukou, neboť tak máme o důvod víc se sem znovu vrátit. Vydali jsme se tedy napříč nekonečnou vesnicí – přes 5 km na délku – s cílem již jediným, a totiž nalézt jakoukoliv občerstvovnu. Slunce mezi domy nemilosrdně pražilo, stínu bylo pramálo a naše čela rychle zaléval nepříjemný pot. Bez úspěchu jsme prošli první část domů, obešli rybník a pokračovali dál. Nálada klesala přímo úměrně stoupající teplotě. Takhle jsme si konec výpravy rozhodně nepředstavovali.

    Když jsme po úděsné hodině pochodu horkem konečně dorazili k zahradní restauraci U Činčerů, čekalo nás však nepříjemné překvapení - otevírali až v 15 hodin. Hodinky ukazovali teprve půl druhé, a tak nezbylo než pokračovat v hledání dál. Dříve než na zdroj jídla a pití jsme ale narazili na vlakovou zástavku. Měli jsme dvě možnosti, jet vlakem domů, nebo pátrat dál. Nejbližší spoj jel asi za 35 minut, tak jsme zatím šli od místních lidí před obecným úřadem zjistit informace o otevřených restauracích. Bohužel také s nevalným úspěchem, v penzionu vzdáleném ještě 2 km otevírají až v 17 hodin a na ranči na druhém okraji vesnice zase není jisté, zda mají i něco k jídlu. Inu obvyklý servis pro náhodné turisty.

    Bylo tedy rychle rozhodnuto, počkáme na vlak a hurá domů. Před opuštěnou nádražní budovou znovu nebyl ani kousek stínu, a tak jsme se raději uložili v borůvčí na okraji lesa (foto 016). Pak jsem se poprvé v životě projel v patře pantografu a v Havlíčkově Brodě jsme nad výtečným jídlem v restauraci U Kroupů společně s Michalem celou výpravu završili a zhodnotili. I přes drobné mouchy se myslím vydařila.

Mountainer