Klínovec 2008
17.srpna 2008
Na nejvyšší vrchol Krušných hor jsem si dělal zálusk více než 14 měsíců, ode dne kdy jsem na něj vyjel autobusem v rámci své studijní terénní expedice. Dostat se na vrchol jinak než vlastními silami je totiž pro turistu jako jsem já naprosto nepřípustné. Proto také nepopírám, že jedním z důvodů pro volbu Jáchymova jako místa, kam letos pojedu do lázní, byl právě tento. Vlastní výstup jsem plánoval skoro měsíc a s tréninkem jsem začal ještě před odjezdem na sever Čech Hamerským vycházkovým okruhem (18 km). Další zkušební výpravu jsem pak absolvoval 11. srpna již přímo z Jáchymova na Mariánskou a zpět (12 km).
Přesto sportovně přiznávám, že to nakonec rozhodně nebylo nic jednoduchého. Původně jsem výstup chtěl realizovat v neděli 17. srpna. Překazily mi to však drobné problémy s nohou, které jsem měl ve čtvrtek a v pátek. Během víkendu se naštěstí vše urovnalo, že jsem mohl výstup s čistým svědomým uskutečnit již v pondělí. Byl to jeden z posledních dní, kdy mělo ještě vydržet počasí a kdy jsem zároveň neměl procedury i odpoledne.
Obloha sice vypadala trochu nejistě, přesto jsem risknul vyrazit a nakonec nelitoval, protože se udělalo krásné odpoledne. Vyšel jsem hned po obědě, abych měl dostatek času, ale nebylo to nejšťastnější rozhodnutí, neboť s plným žaludkem a batohem na zádech se do kopce šlape dost špatně. Už podle vrstevnic z mapy jsem sice věděl, že to nebude lehké, nicméně samotný začátek mě přesto velmi nepříjemně překvapil. Cesta začínala kousek za lázeňským domem Lužice, kde bydlím, ve svahu u restaurace. Hned nástup byl natolik ostrý, že jsem ho lezl skoro po čtyřech, abych eliminoval možnost zřítit se do zádech zpátky dolů. Nevěřil jsem svým očím, takovou turistickou cestu jsem už hodně dlouho nezažil. Uzounká pěšinka hrůzně zaříznutá do svahu. Později jsem zjistil, že se na cestu dalo výrazně pohodlněji napojit odspodu asi o 200 metrů dál, naprosto nesmyslně ale značka člověka hnala jinudy.
Naštěstí cca po 50 metrech se sklon stoupání zmenšil alespoň natolik, abych mohl na nohy. Extrémně náročný terén ale pokračoval. Jediným plusem bylo, že cesta se schovala do stínu lesa. Jinak měla takový sklon, že jsem podobný na obyčejných značených trasách v našich horách možná ještě nezažil. Na stupně to bohužel odhadnout nedokáži, ale bylo to opravdu hodně. Hluboce vymletá lesní cesta s takovými výmoly, že si člověk musel dávat pozor na každý krok, aby to neodnesl vyvrknutý kotník. Na zemi kořeny, šišky a především volné kamení různě velikosti. Po pár minutách jsem byl propocený na kost a musel jsem uznat, že tohle jsem skutečně nečekal.
Nicméně touha ten kopec vylézt byla větší než všechny problémy. Teprve po cca 1,5 km cesta nabrala normální parametry, na které jsem zvyklý z Krkonoš, Žďárských vrchů nebo Českého středohoří. Konečně jsem se dostal do tempa a pohody. Nálada se postupně zlepšovala a opět jsem byl ve svém živlu. Postupně se cesta natolik "narovnala", že jsem začal mít problém opačný a zdálo se mi, že už téměř nestoupá. Časem se změnila dokonce až širokou lesní svážnici jdoucí takřka po vrstevnici. Skrz ten náročný začátek jsem byl velmi překvapený, že prvních 3,5 km na rozcestí Nad Suchou jsem zvládl za rovnou hodinu. Ani bych se nedivil, kdybych došel až o půl hodiny později, a tak to bylo velké povzbuzení (foto 001 a 002).
Bohužel hned poté se mi stala menší nepříjemnost. Při sundávání batohu jsem se rukama zapřel o strom s rozcestníkem, aniž bych si ve stínu všiml, že po něm stéká smůla. Pochopitelně jsem si ruce řádně zapráskal a bohužel to trochu odnesl i fotoaparát, naštěstí bez trvalých následků. Nicméně pomoc byla složitá, neboť tohle lepidlo se odstraňuje opravdu špatně. Zkusil jsem papírové kapesníky a pak listy poblíž se nacházejících rostlin. S výsledkem jsem ale spokojený zatím nebyl a počítal jsem, že mě zachrání až WC s teplou vodou v restauraci pod vrcholem. Příroda však byla nakonec alespoň trochu milosrdná. Po zhruba 300 metrech tekl vlevo od cesty potok. Sice to byla jen studená voda, ale lepší než nic. Byl sice trochu problém se k němu dostat na dosah, nakonec se mi to však podařilo a pořádně jsem si oddychl.
Asi půl kilometru od rozcestí ještě pokračovala svážnice, než ostrým zlomem začalo znovu náročné stoupání. Už na žluté značce (která obecně nevěští nic dobrého) – zelená u rozcestníku skončila – jsem bojoval s malým kamenným mořem, skrz které vedl zhruba první kilometr. Pak se cesta znovu výrazně zlepšila a sklon zmenšil. Dokonce jsem se opravdu od srdce zasmál, když se za jednou zatáčkou přede mnou cesty objevilo křeslo. Něco takového jsem skutečně ještě neviděl. Chybělo mu sice čalounění, ale někdo ho chytře nahradil vyrovnáním bytelných větví, takže by se na něj sednout určitě dalo (foto 003). Já jsem této nabídky však nevyužil, protože mám odzkoušeno, že odpočinku při výstupech nesmí být mnoho. Dnes jsem si naplánoval dle parametrů trasy jen jediný, a ten jsem měl již za sebou – na rozcestí. Spokojil jsem se tak s doplněním tekutin a pokračoval směle dál. Cesta vedla nižším lesním porostem a byla značně monotónní. Za celou dobu jsem potkal jen 3 Němce, kteří šli navíc dolů. Vysvětlení ale může být v tom, že to byl pracovní den, navíc bezprostředně po víkendu.
O 40 minut později začalo mezi stromy studeně profukovat a v dáli prosvítal okraj lesa, neklamné známky blížícího se cíle. A skutečně, za nějakých 5 minut se nízké stromy roztrhly a já se ocitl v zatáčce silnice vedoucí vzhůru od stanice lanovky. Přímo přede mnou nyní zel dlouho očekávaný vrchol s dominantou mohutného telekomunikačního vysílače a také bývalého hotelového komplexu s rozhlednou, žel bohu dnes již v naprosto žalostném a zdevastovaném stavu. Nyní mi zbývalo posledních cca 200 metrů. Udělal jsem první fotografie vrcholu (foto 004 a 005) a pak to v naprostém klidu a pohodě došel.
Od startu z Jáchymova uběhly přesně 2 hodiny. V nich jsem absolvoval 6,5 km s převýšením neuvěřitelných 614 metrů vzhůru a nutno ještě dodat, že velká část z tohoto obrovského výškového rozdílu se nastoupala na prvních 1,5 kilometru. Byl jsem naprosto spojený. Hodinky ukazovaly teprve 15:30 h a podle předběžného plánu jsem zde měl být nejméně o půl hodiny později. Autobus jedoucí z Božího Daru v 17:10 h naprosto nemělo smysl honit a další jede až v 19:38 h, takže jsem výjimečně měl hromadu času a mohl jsem si s ním dělat skoro cokoliv. Do "Božáku" mi zbývaly 4 km a navíc skopce dolů, což představovalo maximálně hodinu mínus.
Tentokrát jsem nepohrdl dřevenou lavičkou přímo pod rozcestníkem a na delší dobu jsem si rezervoval vyloženě pro sebe (foto 006 a 007). Nebylo, komu by to vadilo. Těch několik "turistů", co chodilo po vrcholu, jsem o několik minut dříve dojelo autem. Většina z nich navíc byly opět Němci. A laviček kolem ještě několik bylo. Občas dojel nějaký cyklista, ale vždy na něj čekal podpůrný tým s autem, takže jsem své místo opustit nuceně skutečně nemusel. Nicméně měli můj obdiv - tohle byli praví borci. Ne já, nebo ti, co se sem vyvezli lanovkou. Nejprve jsem rybízovou šťávou, horalkami a müsli tyčinkami doplnil energii, nastudoval v mapě další cestu a pak se vydal na procházkovou obhlídku vrcholu. Od horní stanice lanovky z Nástupu jsem se kochal rozhledem do Německa (foto 008) a posléze od sporthotelu pro změnu do Čech (foto 009). Nadělal jsem si několik i hezkých záběrů na fotoaparát a pak jsem ještě jednou vrátil na lavičku pod kilometrové ukazatele. Na nejvyšším bodě Krušných hor jsem nakonec strávil přesně 1 hodinu. Teprve krátce po půl páté jsem vyrazil pro změnu po červené značce dolů.
Cesta znovu na prvním úseku vedla nepříjemně kamenitým terénem. Ale teď už mi to bylo skoro jedno, vždyť není kam spěchat. Na prvním vykřížení s asfaltovou silnicí z vrcholu jsem i tak turistickou cestu opustil (po cca 700 metrech). Ale důvod byl jiný, než by se z předešlých řádků mohlo zdát, neboť jsem se chtěl ještě podívat k větrným elektrárnám na Neklidu, ke kterým jiná cesta nevedla (foto 010 a 011). Navzdory své známé nechuti k tomuto povrchu, jsem ho tak dnes již neopustil. Nejprve mě čekal asi 1,5 km k větrníkům a posléze ještě 3 km do Božího Daru. Pod elektrárnami jsem krátce odbočil na panely a následně jsem pokračoval přes louku k té nejhořejší, která jako jediná byla v provozu. Dělala sice trochu rámus, ale na druhou stranu mi připomněla domov, protože podobnou mám od letošního roku několik kilometrů za barákem.
Chvíli jsem se kochal technikou a výhledem, ale pak jsem popošel ještě nějakých 250 metrů k další velké zajímavosti. Tou byl vzácný trojboký historický hraniční kámen z doby Marie Terezie (Wappenstein) označující rozhranní tří území – Čechů a Sasů a Schwarzenberského panství (foto 012-014). Hned vedle tohoto kamene byl současný hraniční, jakoby pro srovnání. Udělal jsem tedy rozsáhlou fotodokumentaci a pak jsem si chvílí hrál na konzumního narušitele hranic. Jak to vypadá? No, jednoduše – posvačil jsem na německé straně hranic kvanta borůvek :-). Cestou zpátky mě trochu překvapila německá cedule – Pozor státní hranice, pasová kontrola. No nevím, jestli jsem to dobře přeložil, německy moc neumím, ale třeba tady kontrolují pasy veverky.
Pak už mě čekal jen čtyřkilometrový monotónní sestup po silnici do Božího Daru. Cestou jsem se občas kochal výhled na sjezdovky u Neklidu, Božidarský špičák a celnici do Německa (foto 015 a 016). Když jsem od nového kruhového objezdu sešel do nejvýše položeného městečka u nás (foto 017), měl jsem ještě víc než hodinu času do odjezdu autobusu zpátky do Jáchymova. U prvních domků mě uvítal poutač upomínající na nejslavnějšího místního obyvatele, lyžaře Lukáše Bauera se dvěma křišťálovými glóby v rukou (foto 018). Nutno říct, že mají být na co pyšní. Na náměstíčku jsem se pozdravil s Ježíškem, obhlédl jsem kostel a radnici a pak na chvíli usedl ke skleničce džusu do dřevěné hospůdky Koliba. Chtěl jsem si dát i něco malého k jídlu, ale nepochodil jsem a v restauracích u penzionů s horských hotýlků by mě to zbytečně stálo majland. Tak už jen závěrečné zhodnocení – výlet se zdařil, cíl byl splněn. Výhledy z Klínovce stály za to a dokonce i počasí bylo přívětivé, takže všeobecná spokojenost.
Mountainer