Palackého vrch a Medlánecké kopce
Studijně nejnáročnější jaro se bohužel krutě podepisuje na aktualizaci stránek, přesto se mi podařilo vyšetřit čas na dokončení reportáže z druhé letošní turistické výpravy. Tentokrát se nepodíváme nikam daleko, zůstaneme na okraji Brna, ale i tady lze navštívit zajímavá místa a vidět překvapivé věci. Chcete-li pojďte tedy se mnou … a radím vzít s sebou preventivně pláštěnku, abyste nedopadli jako já :-)
Je pátek 29. 2. 2008, poslední únorový den a já se opět navzdory počasí rozhoduji jít na chvíli do přírody. Mám za celý týden školy plné zuby a potřebuji si trochu vydechnout. Hodiny ukazují krátce před půl desátou dopoledne a nad Brnem se válí nepěkně šedivá přikrývka, ze které možná co nevidět začne pršet. Já však věřím v opak a jen s minimální turistickou výbavou vyrážím na zastávku MHD.
Venku je skutečně vlezlá zima, ale nenechávám se rozumem přemluvit k návratu. Volání dálek je zkrátka silnější. Před desátou hodinou mě autobus vyhazuje na zastávce Kolejní v centru univerzitního městečka VUT Brno. Mým prvním cílem je Palackého vrch s památníkem stejnojmenného národního obrozence. Ovšem hned na začátku se mi plán začíná komplikovat, když zjišťuji, že se univerzitní areál proti záznamům v mapách poněkud rozmnožil. Mezi novými budovami, stavebními maringotkami a novými uličkami se trochu motám. Směr mám sice správný, ale dvakrát končím na staveništi. Nakonec to vzdávám a jdu se zeptat studentů do jedné z budov.
Šel jsem dobře, ale kvůli předělávkám nebylo kudy pokračovat, a tak nakonec musím celé území obejít velkým obloukem. Ztratil jsem skoro hodinu času a zbytečně nachodil přes 2 km, a tak si opravdu vydechnu, když minu poslední budovu a ponořím se do listnatého lesa. Kolem vodárny si zkracuji cestu lesní pěšinou a krátce před jedenáctou jsem konečně na Palackého vrchu (339 m). Po obloze se zlověstně honí mraky, a tak ještě než stihnu udělat první záběry památníku, už mám na objektivu dešťové kapky (foto 1). Naštěstí to bylo zatím jen varování, takže se mi později dostanu příležitost fotky dodělat a dokonce se mi daří odchytit okolo jdoucího domorodce a požádat o několik snímků památníku s mojí maličkostí (foto 2).
Chvíli se rozhoduji, zda dnešní výlet předčasně neukončit, přeci jen jsem ztratil spoustu času blouděním a obloha opravdu nevypadá dobře. Nakonec ale zvítězí můj nerozumný dobrodružný duch, řeknu si, že přece nejsem z cukru, a vydám se na další putování. Nejprve svižně sbíhám na asfaltce dolů podél zahrádkářské kolonie, abych následně mohl ztracené metry zase zpátky nabrat ve strmém stoupání úzkou lesní pěšinou. Asi v polovině výstupu se přede mnou na několik metrů rozevírá mezi stromy pěkný pohledem na protější hřebínek Mniší hory a Netopýrek. Dělám si rychle několik záběrů skoro bez zastavení, protože toho dnes chci ještě hodně stihnout.
Hodinky ukazují pravé poledne, když docházím na planinku pod Zadní Medlánecký kopec (foto 3). Informační tabule s plánkem mě upozorňuje, že jsem v území přírodní památky, a tudíž čeho všeho bych se měl vyvarovat, ale také na to, co zde s trochou štěstí mohu spatřit (foto 4). Ani koniklece, ani ptáčky nikde nevidím, avšak jedna věc mě bodne do očí naprosto okamžitě – i když jsou takřka všechny boční svahy hustě zarostlé lesem a nižší vegetací, tady není nic než zanedbatelný kobereček trávy – světe div se – stepní krajina hned na kraji Brna. Moje domněnka je následně potvrzena při důkladnějším studiu informační tabule. Jediné dva vzrostlé stromy, kterých by si jinde člověk asi ani nevšiml, zde působí skoro nepatřičně, ale o to fotogeničtěji (foto 5).
Po několika minutách obhlídky planinky však rozumně usuzuji, že seshora bude výhled přeci jen lepší, a tak začínám opět stoupat, tentokrát přímo Zadní Medlánecký kopec (338 m). Na vrcholu objevuji velikou betonovou skruž (foto 6) a moje iluze o zdejší ochraně přírodě berou okamžitě za své, neboť zřejmě již delší dobu slouží jako odpadkový koš. Raději se proto rychle věnuji perfektnímu kruhovému rozhledu do okolí – Královo Pole, Mniší hora, Bosně, Velká Baba, Komín (foto 7 – 9). Rychle cvakám panoramata, protože všude kolem už prší a na mě také pomalu začínají dopadat první kapky. Zatím naštěstí jen drobné.
Situace však nevypadá ani trochu dobře, a tak raději balím výbavičku a sbírám dolů do sedla, které od sebe odděluje Přední a Zadní Medlánecký kopec (foto 10). Můj původní plán pokračovat kolem sportovního letiště až na Bosně bere za své, alespoň ještě tedy vystoupám na druhý kopec (322 m). Na jeho vrcholu mě čeká podstatně zajímavější překvapení než betonová skruž, a to malá skalka vyrůstající z okolního stepního povrchu jako fata morgana (foto 11 a 12). Není mi však dopřáno dlouze se kochat, neboť jsem byl slepý a hluchý k předešlým varováním z oblohy. Při pořizování prvních záběrů se tak hustě rozprší a po chvilce mého stále marnějšího vzdoru v podobě opatrného otírání objektivu od dešťových kapek, mě začínají opravdu hodně zábst ruce. Inu, jaksi jsem zapomněl, že je vlastně teprve poslední únorový den.
Moje dnešní výprava tak předčasně končí neslavným úprkem nejkratší cestou zpět do civilizace. Bleskově balím fidlátka a sbíhám zpět do Medláneckého sedla. Odtud pak místo k letišti a dál do divočiny, mířím na opačnou stranu – k energetické rozvodně a dolů do Medlánek k výzkumnému ústavu. Promočený na kost a řádně vymrzlý dobíhám na zastávku u místní školy a nasedám do prvního trolejbusu, který jede kolem. Snad ještě nikdy jsem se tolik netěšil zpět na kolej, do vyhřátého pokoje na hrnek horkého čajem (foto 13).
Mountainer