Hřeben Střecha a výstup na Sněžku

1.srpna 2009

    Uplynul přesně týden od Velké Krkonošské hřebenovky s Peregrinem. Původně jsme měli v plánu ještě třetí společnou výpravu v neděli, ale 27 km ve dvou dnech nám nakonec bohatě stačilo. V pondělí za námi přijel ještě Peregrinův bratránek Pavel alias Master a už beze mě absolvovali další pochod přes krkonošské hřebeny, částečně po stejné trase jako v sobotu, ale navíc s výstupem na Sněžku a okružním návratem do Pece pod Sněžkou. Ironií osudu bylo, že měli naprosto perfektní počasí s takřka azurovou oblohou. Trochu mě proto mrzelo, že jsem nemohl jít s nimi, ale na druhou stranu jsem byl moc rád, že chlapi mohli nakonec z Krkonoš vidět i něco jiného než jen mlhu.

    Já jsem na hřebeny vrátil následující sobotu 1. srpna a ani tentokrát jsem nebyl sám. Doprovod mi dělaly moje letité dobré kamarádky ze středoškolských studií Verča a Káťa. Původně jsme chtěli navázat na naši každoroční tradici a opět navštívit horskou farmu Sosna nad Velkou Úpou, bohužel jsem se ale od holek dozvěděl, že je zřejmě definitivně zavřená po anonymním udání hygieně. Inu závist je příšerná česká vlastnost a víc to raději rozebírat nebudu, protože bych akorát zase rozčílil.

    Museli jsme tedy nouzově hledat nový cíl výpravy a holky tento úkol velkoryse přenechaly mně. Naplánoval jsem proto i s ohledem na ně zajímavou trasu s několika operativně řešitelnými možnostmi zkrácení nebo prodloužení, aniž bych dopředu tušil, jak moc se mi právě tahle variabilita později z mnoha důvodů vyplatí. Ani tentokrát však neproběhl start výpravy bez komplikací. S holkami jsem se měl sejít ve Svobodě nad Úpou, ale okolnosti byly proti. Z Janských Lázní jsem odjížděl dálkovým autobusem mířícím ku Praze, jenže v momentě, kdy jsem měl o 3 km dál vystupovat, jsme ještě ani nevyjeli. Návazný spoj, kterým Verča a Katy přijeli z Trutnova, jsem tak pochopitelně nestihl a další jel až za 40 minut. Pěšky to ale bylo daleko, a tak mi opravdu nezbylo, než čekat.

    Holky mi zatím alespoň na Pomezních boudách sehnaly razítko, které jsem později vlepil k ostatním do wanderbuchu (foto č. 1). Po příjezdu jsem se pochopitelně nevyhnul rozverným poznámkám o vůdcovské a organizační neschopnosti. Ani já sám jsem nebyl dvakrát nadšený, že startujeme až ve čtvrt na jedenáct, ale čas vrátit nejde, a tak se musel operativně upravit plán pochodu. Korunu mým starostem pak nasadila Katy, když si na hřebenovou túru vzala hodně pochybné boty vietnamské národnosti. V tu chvíli jsem měl sto chutí vraždit a pouze radost z toho, že jsme opět po roce šťastně sešli dokázala mé nabroušení dostatečně otupit. Přesto jsem věděl, že tohle už asi nedopadne dobře (foto č. 2).

    Radost mi dnes naštěstí udělalo také počasí. Krakonoš se očividně rozhodl pro kompenzaci minulé soboty, vybarvil oblohu namodro a slunce přepnul do opravdu horkého režimu. Díky tomu se ještě v průběhu stoupání na hřeben holky dočkaly nuceného striptýzu, když jsem před hrozbou přehřátí šel do kraťas (foto č. 3 a 4). No, ony mne pořádně zahřály i nastoupané metry, kterých na úvodních 2 km bylo asi 230. Na druhou stranu to v původním plánu bylo jediné větší stoupání za celý den.

    Dobyli jsme tak Lesní hřeben (v některých mapách ho můžete najít též pod názvem Střecha), konkrétně jeho první vrchol Czolo (1268 m), který jak už název napovídá leží už v Polsku. Po celém asi 3 km dlouhém hřebeni vede státní hranice a cesta jde střídavě v Čechách i v Polsku. Marně jsem se však těšil na výhledy k sousedům. Navzdory velké nadmořské výšce zde totiž překvapivě vedle sebe rostou vzrostlé i zakrslé smrky (foto č. 5). Nutno bohužel dodat, že převážně na polské straně to byla většinou pouze torza stromů spálených exhalacemi z tepelných elektráren v podhůří. Smutný to pohled (foto č. 6).

    Uběhla si půlhodinka než jsme přes mělké sedlo došli na druhý a zároveň i poslední vrchol Lesního hřebene, 1282 m vysoký Skalný Stól. Doufal, že tu najdeme zajímavý přírodní útvar, jak už sám název napovídá, ale realita nás celkem zklamala. Pravda velký kámen tu byl, ale buď mám zakrslou fantazii nebo ten stůl někdo hodil do údolí. Nakonec jsme si z něho udělali spíš sedačku, neboť se nám dnes poprvé nabízel široký výhled do kraje. Západně od nás za Svorovou horou nesměle vykukovala Sněžka (foto č. 7), severně jsme mohli přehlédnout snad celé jižní Polsko s městečkem Karpacz jako na dlani (foto č. 8) a jižně se nám nabízel výhled zase k nám domů. Docela hluboko pod námi na úbočí Svorové hory se mezi stromy krčila bouda Jelenka, kam mířily naše další kroky.

    Ještě předtím jsem poctivě zadokumentoval nejen výhled, ale i Verču s Káťou, a když jsme už skoro byli na odchodu, objevil se u nás mladý polský turista a zajistil nám jedinou dnešní společnou fotku (foto č. 9 až 11). Pak jsme po kamnech seběhli (foto č. 12) do Sovího sedla (1164 m), kde před vstupem do Schengenského prostoru fungoval turistický hraniční přechod. Tady se naše cesta na chvíli dostala neoblíbený asfaltový povrch, který nás po chvíli dovedl k výše zmiňované boudě Jelenka. Zatímco Káťa se trochu naivně vydala dovnitř pro lepidlo, já s Verčou jsme pohodlně hodovali na svých zásobách. K našemu překvapení Katy po přinesla alespoň širokou průsvitnou lepící pásku, a tak jsme se tedy pustili do provizorní opravy (foto č. 13 a 14). Ani přes maximální snahu jsem však nevěřil, že by „boty“ vydržely první kilometr. Holky byly smělejšího mínění, a tak jsem málem byl ještě nařčen z šíření blbé nálady.

    Nad boudou jsme u Emmina praménku doplnili vodu a zavzpomínali při té příležitosti na dva roky starou výpravu, kdy jsme v početnější sestavě, taktéž za nádherného počasí a ve velmi přátelské atmosféře dobyli Sněžku a sestoupili do Pece Obřím dolem. Tehdy jsme od pramene začali po nepříjemných schodech stoupat na Obří hřeben. Letošní plán však spočíval v čtyřkilometrovém traverzu okolo Svorové hory a pod hřebenem až na rozcestí Nad Růžohorským sedlem. Jenže takových plánů už tady bylo …

    Traverzová cesta představovala neustálé brkání o kořeny, překračování kamenů a takřka bloudění mezi klečí. Výhledy do kraje a na Sněžku, kterou jsme později měli doslova obcházet kromě asi dvou míst (foto č. 15) také nebyly žádné. Výdrž Kátiny boty jsem odhadl docela přesně, ale nijak mě to netěšilo, tím spíš ji samotnou. Už na Jelence jsem uvažoval jsem kvůli tomu uvažoval o návratu, ale holky byly razantně proti. Nyní jsem nad tou myšlenkou dumal znovu, neboť celý náš postup šel oproti plánu dost pomalu. Situace se ještě zhoršila po té, co jsem v jednom bahnisku ztratil gumu na berli. Mohl jsem se dobře opírat pouze o jednu ruku, což při občasném přelézání suťovisek nebylo dvakrát praktické (foto č. 16 a 17).

    Cesta, pěšinka, či spíše parodie na ni se nám často ztrácela ve svorových kamenných mořích, což ale byla ještě ta lepší z variant, protože nedlouho poté jsme se začali v hustých porostech kleče ztrácet i sobě navzájem. Museli jsme chodit bokem, abychom vůbec prošli dál a ani to mnohdy málem nestačilo. Zpočátku jsme viděli alespoň svoje hlavy, později už jen batohy a za pár minut už jsme se jen slyšeli (foto č. 18). Cesta, která prokazatelně na zemi kupodivu stále byla, najednou nabrala ostřejší profil, což se mi ani trochu nelíbilo. Proto jsem po probití se na jakýs takýs rozhledový bod, urychleně rekognoskoval terén, … abych zjistil, že jdeme blbě.

    V posledním suťovisku, asi tak 150 metrů zpátky jsme nepozorovaně odbočili na zdánlivě lépe vypadající pěšinku, která vede nahoru na Obří hřeben. Příliš se mi nechtělo vracet kosodřevinou a holky to odmítly úplně. Jenže jít dál znamenalo vylézt přímo na hlavní krkonošskou dálnici – Cestu česko-polského přátelství (foto č. 19 a 20) – a dostoupat až na Sněžku, čemuž jsem se doposud úspěšně snažil vyhnout. Zatímco Verča a Katy byly z vidiny dobytí naší nejvyšší hory nadšené, moje nálada klesla hluboko pod bod mrazu. Na ten Václavák jsem se už v životě podívat nechtěl. A protože jsem to tvrdil už od rána, dávaly mi to teď k dobru v podobě pěkně škodolibých narážek.

    Pomalu se o mě pokoušel vztek, že je dneska už rána všechno špatně, ale neměl šanci uspět, protože jsem muset řešit mnohem zásadnější věc, kterou byl nedostatek času. Poslední autobus z Pece pod Sněžkou odjížděl totiž už před pátou hodinou odpoledne a my tak měli jen něco málo přes dvě hodiny. Opatrně jsem proto holky připravoval na možnost, že bychom dolů museli jet lanovkou. Jim to kromě finanční stránky ani trochu nevadilo, ale já jsem chtěl až do poslední chvíle dobojovat o možnost pěšího sestupu. Musel jsem však zároveň přihlédnout k tomu, že Káťa má v podstatě jen jednu botu a já zase jen jednu berli.

    Vrchol Sněžky jsem proběhl, jak nerychleji to šlo, protože jsem se skutečně netoužil stát součástí davu paďourů, kteří se sem povětšinou nechají vyvézt lanovkou jen proto, aby mohli doma říct, že „tady“ byli. Holkám jsem půjčil svůj turistický wanderbuch s prosbou, aby mi skočily do nové české poštovny pro razítko. Chtěl jsem ho tam mít jako odstrašující příklad architektonického hyenismu. Při pohledu na tu dřevenou zrůdnost se o mě pokoušel vandalistický rapl a zároveň mi bylo hrozně smutno, že už tu nestojí ta stará dobrá a vkusně obyčejná boudička. Raději jsem se proto držel takticky co nejdál a šel jsem mezitím zjistit ceny jízdenek na lanovku a časy jejích odjezdů.

    Moje očekávání se beze zbytku naplnila. Jízdenka dolů stála nehorázných 150 Kč na osobu, a tak jsme se s holkami raději rozhodli pro sprint k mezistanici na Růžové hoře. Jenže sprintujte po širokých dřevěno-kamenných schodech … a nejpozději na pátém vás budou sbírat jako puzzle (foto č. 21). Museli jsme se tak spokojit s rychlou chůzí. Já jsem byl znovu ve svém živlu, Sněžku za zády a další kus cesty před sebou. Úměrně tomu stoupala i moje nálada. S vidinou nedostatku času jsem letěl jak vítr a holky mě pod schody už marně brzdily. 3 km jsme zvládli asi za 40 minut.

    Na Růžové hoře nás čekalo klíčové rozhodování. Pěší cesta dolů znamenala minimálně ještě hodinu chůze strmým klesáním, přičemž bychom autobus stíhali na poslední chvíli. Jízdenka na lanovku stála snesitelných 80 Kč, i tak by nás ale čekala od dolní stanice docela dlouhá cesta do Pece. Nakonec, i přes mnou počáteční nevoli, zvítězila lanovka, a o týden později jsem si za tuhle volbu mohl děkovat, protože jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že pěšky bychom to stíhali opravdu těžko.

    Dolů do Pece pod Sněžkou jsme nakonec došli v dobré náladě asi s půlhodinovou rezervou a spokojeni jsme tak ještě usedli na zahrádku Hospody na Peci, kde jsme zapili úspěšný návrat i všechny těžkosti (foto č. 22 až 24). Zase bude do příštího léta na co vzpomínat a Kátě snad mezitím Ježíšek přinese lepší boty …

Mountainer