Za studánkami do okolí Velké Baby
29. února jsem byl nucen kvůli dešti předčasně ukončit výpravu na Medlánecké kopce. O osm dní později jsem se tedy chtěl vrátit na místo činu ... všechno ale dopadlo trochu jinak.
Jestli něco opravdu nemám rád, pak jsou to situace, kdy jsem nucen ukončit turistickou výpravu předčasně kvůli počasí nebo jinému neduhu, který nemohu nijak ovlivnit. A přesně k tomuto došlo poslední únorový den. Tehdy mě déšť a zima zahnaly z Medláneckých kopců zpět do Brna, aniž bych dokončil plánovanou trasu.
Celý následující týden jsem byl trochu nevrlý, protože mi časové vytížení nedovolovalo pokračovat ve výpravě. Až jsem se v sobotu 8. března naštval a navzdory povinnostem jsem do přírody prostě prchl. Nebylo se ani čemu divit, neboť jaro se plně hlásilo o svá práva, obloha byla skoro vymetená a teplota vzduchu přinejmenším příjemná. Vypršelo se v několika předešlých dnech, a tak jsem tentokrát obavy z nuceného předčasného konce výletu, mohl s klidem hodit za hlavu.
Už vlastně ani nevím, proč jsem vyrazil tak pozdě, pravdou však zůstává, že z Ivanovic jsem směrem na Velkou Babu odstartoval až o půl jedenácté. Na začátku jsem se ještě pokochal skutečně povedeným památníkem vojákům padlým v první světové válce (foto 1), který najdete hned vedle konečné zastávky MHD. Pak už moje kroky zamířily po modré značce (foto 2) vzhůru k lesu. Sluníčko hřálo překvapivě hodně, a tak dokonce i tenká mikina brzy skončila v batohu na zádech. Chvíli jsem si sice říkal, že v lese bude přeci jen chladněji, ale husté vrstevnice mě přesvědčily, že na zahřátí bohatě postačí samotný výstup.
Hezké počasí využily k vycházkám i maminky s kočárky a důchodci se psy, které jsem míjel v hojném počtu. Ale jen do doby než se cesta zanořila do lesa. Zde totiž modrá značka takřka kolmo zabočovala vpravo, zatímco já pokračoval rovně po již neznačené lesní cestě. Šel jsem jen nějakých 50 metrů než jsem spatřil první dnešní cíl – Ivanovickou studánku pod Babou, resp. kamenné schůdky vedoucí dolů nalevo od cesty (foto 3 – 5). Tato studánka se jen opravdu těžko dala minout, i proto, že nad schůdky byla zánovně vypadající tabulka s jejím názvem. Nepohrdl jsem tedy drobným osvěžením před dalším stoupáním a pochopitelně jsem si udělal také nezbytnou dokumentaci.
O co jednoduší bylo hledání první studánky, o to horší bylo objevit ty další. Že bude složité vypátrat Hrbákovu, jsem nepochyboval už od začátku, protože jediné dostupné informace tvrdily pouze, že se jedná o vývod trubky ztracený mezi stromy v záplavě spadaného listí (foto 6). Nutno podotknout, že tento popis byl více než přesný. Jen je ještě důležité od Ivanovické studánky postupovat stále vzhůru těsně podél žlabu potůčku. Pokud se budete držet tohoto návodu, měli byste zhruba po 250 metrech najít ústí trubky mezi kameny porostlými mechem. Ani se nedivím, že takhle studánka, na rozdíl od té první, není ani v turistickém záznamníku.
Od Hrbákovy studánky už to je skutečně jen co by kamenem dohodil na vrcholový hřeben Velké Baby. Zde se napojím vlevo na žlutou a modrou turistickou značku a zhruba po 50ti metrech přicházím na rozcestí Pod Velkou Babou. Procházím ho rovně, stejně jako po asi 100 metrech další s označením Velká Baba (foto 7). Pak následuje mírné stoupání k nejvyššímu místu tohoto hřebene (446 m, foto 8 a 9). Odsud mohu pokračovat. rovně po zelené značce do Řečkovic nebo zabočit vpravo a po žluté značce zamířit na letiště Medlánky a dále do Králova Pole. První variantu jsem již v minulosti absolvoval, rozhoduji se tak tentokrát pro tu druhou, i proto, že bych tak měl dojít na místo nuceného přerušení předešlé výpravy.
Nejprve ale ještě musím splnit jednu milou povinnost a tou je zápis do vrcholové knihy Brněnské výškovnice (bližší informace viz www.vyskovnice.cz). Bohužel to není zápis premiérový, neboť na Babě jsem již potřetí, ale to nevadí. S potěšením totiž zjišťuji, že na mě čekají body do soutěže o poklad. Na jeho nalezení jich sice mám zatím velmi málo, ale časem se třeba nasčítají. Dělám tedy krátký zápis a připojuji oblíbenou malůvku turisty o berlích (foto 10) a pak si ještě vychutnávám vrcholovou atmosféru listnatého lesa (zatím ještě bez listí) než zamířím doprava dolů. Rychle ztrácím výškové metry a po 1,5 km přicházím na rozcestí U Obrázku (320 m), kde si mohu prohlédnout naučné tabule o místní flóře a fauně. Po doplnění znalostí odbočím vlevo a po zelené značce velmi strmě sklesám k další studánce s názvem V Perglu (294 m, foto 11).
Jsem potěšen, že patří k těm, které se vyplatí navštívit. Má kamenný portál s vytesanými verši (foto 12) a kousek od ní jsou instalovány i nové lavičky k odpočinku. Využívám tohoto luxusu a dávám si malou svačinu. Pak pořizuji fotodokumentaci celého plácku a jdu obhlédnout i druhý pramen. Ten je podchycený docela nově, dostal název Hubertka, byl osazen pumpou (foto 13) a slouží především zahrádkářům z nedaleké kolonie. Pohodu celého plácku tak kazí jen pohled na ležící naučnou tabuli, kterou nějaký vandal jednoduše uřízl od podstavce a nechal ležet na boku na zemi (foto 14). Inu, lidé jsou různé – občas i blbé a pitomé :-).
Podle původního plánu jsem se nyní měl vrátit zpět na rozcestí U Obrázku a pokračovat dále na Bosně a medlánecké letiště, kam jsem minule kvůli dešti nedošel, ale rozhoduji se pro jinou variantu. Trochu mě totiž během dne pohltilo hledání studánek a nedaleko odtud jsou ještě dvě, u kterých jsem ještě nebyl a chybí mi do tématických záznamníků KČT. Opouštím tedy příjemný stín lesa a zkratkou přes pole se vydávám směrem k zahrádkám, kde se napojuji na asfaltovou cestu. Na turistické značení mohu už pro dnešek zapomenout, úspěch poslední části výpravy závisí na ne příliš podrobné mapě a především mém orientačním smyslu.
Po asi 300 metrech přicházím na místní silnici a procházím nedaleko prvních domů Řečkovic. Mám štěstí na výjimečně dobrou viditelnost, a tak občas cestou fotografuji daleké výhledy (foto 15 a 16). Na další křižovatce odbočuji vlevo a obloukem se de facto vracím pod Velkou Babu, dokonce chvíli jdu po zelené turistické značce, kterou jsem předtím opustil právě na jejím vrcholu. Za dalších asi 500 metrů ji však opět dávám sbohem a mířím vpravo znovu do polí. Nejprve se sklesám cca 200 metrů, pak zabočím doleva do kopce k další zahrádkářské kolonii. Stoupání je místy dost strmé a pěšina úzká, ale ve žlabu pode mnou teče stužka vody, což je dobré znamení. Někde poblíž by totiž měl být další pramen s názvem Grbal.
Hledám ho však marně, internetový popis cesty mě tentokrát poněkud zmátl, raději se tedy doptávám zahrádkářů a zjišťuji, že jsem docela jinde. Nezbývá mi než se vrátit úzkou pěšinkou dolů a vydat se po asi 100 metrech úplně na opačnou stranu mezi pole obloukem na opačný kraj Řečkovic. V malém žlabu pak skutečně nalézám mohutnou betonovou skruž s vývěrem silně železité vody (foto 17). Od ní pokračuji dál směrem k pro změnu řečkovickým zahrádkám a na úrovni první z nich odbočuji podél potůčku vpravo (foto 18). Jdu cestou, necestou. Všude je spousta bahna a místy ho mám až po kotníky. Oddechnu si až po několika desítkách metrů „pochodu“, když narazím na betonovou skruž s neupraveným prameništěm (foto 19). Našel jsem studánku uváděnou v záznamnících jako U tří bříz, ale nutno podotknout, že ty jsem při vší snaze v mezi roštím spočítat nedokázal, a jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo nespadnout z chatrné lávky (dvě ztrouchnivělá dřeva) do toho marastu vedle.
Po menším boji se mi přece jen daří dostat na pěšinu, která lemuje zahrádkářskou kolonii z druhé strany a pokračuje do Řečkovic. Vydávám se po ní, protože návrat zpět nepřichází v úvahu. Zanedlouho ale zjišťuji, že jsem si příliš nepomohl, neboť co chvíli kráčím okrajem pole. Situace se zlepší až po více než kilometru, kdy konečně objevuji vyšlapanou spojovací pěšinku, která mě konečně dovede mezi zástavbu a následně i na hlavní ulici v Řečkovicích. Rychle si ještě snažím trochu očistit boty, abych alespoň vzdáleně připomínal civilizovaného člověka, ale moc se mi to nedaří. Nezbývá mi tedy než se smířit s tím, že budu mít po návratu na kolej o „zábavu“ postaráno. Ale nevadí, vždyť opravdoví dobrodruzi museli řešit mnohonásobně větší starosti, a za ten pěkný skoro 14 km dlouhý výlet mi to rozhodně stálo (foto 20).
PS: Příště snad už konečně dojdu i na Bosně a medlánecké letiště :-).
Mountainer