KDE DOMOV TVŮJ? - Reportáže z cest - Mountainer

    Navzdory množství povinností jsem dnes vyrazil opět do terénu. A když jsem to původně naplánoval, byla z toho výprava skoro na celý den. Výjimečně jsem tentokrát putoval sám a na některých místech jsem toho i celkem litoval, protože jejich zdolání vůbec nebylo jednoduché (Velká skála na Květnici a zbytky hradu Lúčka). Sólo putování je také důvodem, proč jsem tentokrát nenavazoval v cíli předešlé etapy. Spojnici mezi poslední brněnskou a touto dnešní budou tvořit ještě 3 další, které absolvuji společně s Peregrinem ve volných středečních dopoledních.

    Dnes jsem se vydal z Tišnova do Dolních Louček a vzal jsem to pořádnou oklikou, která se nevíc později ještě protáhla. Už dlouho jsem totiž chtěl vystoupit na vrchol Květnice nad Tišnovem (470 m, v mapách chybně 469 m), který je jednak opředen pověstmi, ale především je jedinečnou geologickou, speleologickou a botanickou lokalitou. Jeskyně a propast v jeho útrobách jsou bohužel veřejnosti přístupné zatím jen výjimečně. Z vrcholu je několik hezkých vyhlídek do širokého okolí. Celá oblast vcelku pochopitelně přísně chráněna a skrz ni vede také naučná stezka, kterou jsem si právě dal za cíl projít. Paradoxně na vlastní vrchol Květnice značka ani tématická odbočka nevede, je naň však alespoň vyšlapaná cesta. Velký problém čeká na turistu na východním úbočím kopce, kde se se na rozcestí Pod Malou skálou střetává obyčejná zelená turistická značka s též zelenou značkou naučné stezky. Značkaři tady evidentně někde udělali chybu, protože člověk po jedné značce sestoupí na rozcestí a ke svému nemalému překvapení se z něho po cca 1 km po druhé zelené značce znovu vrátí na místo na úbočí sestupu. Tady se obě značky chybně znovu setkávájí, aby pokračovaly jako jedna, cestou odkud člověk původně přišel. Prostě absolutní zmatek. A tak jsem se nakonec vydal po neznačené lesní cestě vedoucí úbočím Květnice s tím, že jak bude první příležitost, sestoupím dolů ke Svratce. Avšak žádná vhodná odbočka se po cestě nezjevila. Tak se tedy stalo, že jsem Květnici mezitím obešel a skončil u druhého zastavení původní výstupové naučné stezky. Odtud jsem si dolů konečně mohl zkrátil po jedné z vyšlapaných cest. Něco podobného se mi stalo poprvé. Nachodil jsem díky tomu na Květnici minimálně o 3 km více, ale nebylo to špatné, protože jsem zase mnohem více viděl.

    Od úpatí Květnice jsem konečně pokračoval v původním plánu přes okraj Předklášteří na červenou turistickou značku a po ní údolím říčky Loučky do cílového místa. Tok řeky nabízel úchvatné pohledy, které kontrastovaly s množstvím velkých lomů v okolí. Na okraji Dolních Louček jsem pak zvolil ještě další plánovanou riskantní odbočku ke zbytkům hradu Lúčka (v mapách chybně Loučky). Výstup byl mnohem složitější, než jak se z mapy může zdát. Velice kostrbatý, plný kamenů, kořenů i skalních výhozů, které bylo nutné přelézat. Místy jsem ho absolvoval doslova "po čtyřech" a ještě jsem měl obavy, abych nezřítil zpět do údolí. Hrad byl podle nákresů kdysi skutečně mohutný, ale dnes z něho už mnoho nezbylo. Kromě nafocených artefaktů ještě hluboké příkopy a jiné terénní úpravy, které se těžko fotografují. Po zkušenostech z výstupu jsem už raději neriskoval sestup po okružní tématické značce, neboť vypadal dost podobně, a vydal jsem se cestou vlastní a rozhodně bezpečnější. Přesto jsem se nejprve musel dostat trochu dolů, což vzhledem k svažitosti terénu nebylo možné jinak než po zadní části těla s využitím berlí jako brzd. Asi po 300 metrech jsem narazil na lesní svážnici vedoucí z hřebene. Mířila jsem jiným směrem, než jsem potřeboval, a tak jsem jejich služeb využil jen málo a následný sestup provedl o kus dál sice po spádnici, ale přes louky.

    Výpravu jsem de facto zakončil v hospodě U Suchánků v Dolních Loučkách, se kterou jsem již měl velice dobré zkušenosti z předešlé výpravy těmito končinami - v únoru loňského roku jsem společně s Peregrinem, Angelikou a její sestrou Ivetou absolvoval trasu Tišnov - Dolní Loučky po protilehlém hřebeni přes vrchol Pasník. Více informací o této výpravě ještě stále můžete nalézt na mých stánkách v rubrice Turistika - aktuálně pod názvem "Tišnovská hřebenovka". Z hospody U Suchánků, která tenkrát měla spíše komorní atmosféru se k mému překvapení stala, alespoň co se týče interiéru, restaurace vysoké kvality. Proto mě ještě více překvapilo, že ceny jídel ani příliš nestouply a stále jsou podstatně nižší než v Brně. I proto jsem zde na závěr plnil Žrací turistiku v podobě pikantních kuřecích medailonků s kroketami. Hlad jsem měl jak vlk, ale není se co divit, neboť jsem od rána pořádně nejedl a hodiny ukazovaly skoro pět odpoledne. Opravdu jsem si pochutnal a právě když jsem dojedl, začínal na promítacím plátně běžet hokejový zápas našich s Finy. Já však musel běžet také - na vlak, který odsud v neděli jezdí jen sporadicky. Takže ještě poslední stupání k železnicí stanici, cílové foto a už se nemohu dočkat sprchy na koleji, nebo vypadám opravdu jak prase. Vzhledem k těm všem přelezům mám hlínu a bordel snad i za ušima ...

    Dnešní výprava má však malý háček ve vztahu k KDT. Nejkratší logická spojka nádraží v Tišnově a železniční stanice Dolní Loučky po turistických cestách měří necelých 8 km. Já však vzhledem k prodloužení o Květnici, "bloudění" na ní a prodloužení o výstup na hrádek Lúčky, nachodil ve skutečnosti km 18 ! Nepočítám se zrovna k horečným sběratelům do tabulek a vůbec mi nejde o nějaké vítězství. Proto mi ani trochu nebude vadit, pokud mi do tabulky KDT zapíšete pouze 8 bodů. Pro smyslem není spojovat místa nejkratší cestou, ale naopak poznat toho co nejvíce také v jejich okolí.

Mountainer

Popisky k obrázkům:
 01 - Tišnov mádraží ČD - start
 02 - Velká skála na Květnici
 03 - Mountainer na Velké skále
 04 - Panorama výhledu z Velké skály
 05 - Mountainer na vrcholu Květnice
 06 - Kříž pod vrcholem Květnice
 07 - Vrcholové partie Květnice
 08 - Lom Dřínová u Tišnova
 09 - Říčka Besének
 10 - Svratka nad Tišnovem
 11 - Vrch Květnice od severu
 12 - Lom u Předklášteří
 13 - Říčka Loučka u Předklášteří
 14 - "Východní" most u Dolních Louček
 15 - Blatouchy na břehu Loučky
 16 - Oblouk mostu nad Loučkou
 17 - Peřeje na Loučce
 18 - Zbytky hradu Lúčky 1
 19 - Zbytky hradu Lúčky 2
 20 - Zbytky hradu Lúčky 3
 21 - Zbytky hradu Lúčky 4
 22 - Hrad Lúčka - infopanel
 23 - Most Míru ve večerním slunci
 24 - Mountainer na Žst Dolní Loučky - cíl
 a - Mapa oblasti
 b - Zakreslení trasy

     Tour de Santa Cruz - 4. etapa: Okolo Prýglu cestička ...

    Už 19. dubna jsem s předstihem absolvoval další etapu pěšího etapového pochodu Tour de Santa Cruz z Tišnova do Dolních Louček (reportáž z ní najdete později jako 6.). Na plánované trase tak vznikl prozatím vynechaný úsek od hráze Brněnské přehrady do Tišnova o délce asi 26 km. Proto jsem se rozhodl v sobotu projít jeho první část okolo Brněnské přehrady, které místní říkají brněnským hantécem Prýgl.

    Dlouho jsem váhal, jestli mám tuto výpravu vůbec podnikat. Tentokrát však důvodem nebylo počasí ani studijní povinnosti, ale dosud ještě ne úplně zhojené zranění ruky, které jsem si přivodil před skoro 14 dny (viz reportáž č. 6). Naštěstí otok během tohoto týdne konečně ustoupil a vše už vypadá skoro v pořádku. Proto jsem se rozhodl vyrazit a v průběhu pochodu situaci obezřetně sledovat. Pokud by se objevily další problémy, skončil bych předčasně už pod hradem Veveří.

    Ráno se mi trochu nechtělo vstávat, a tak jsem ke startovnímu bodu u hráze Prýglu dorazil až o půl desáté. Na pravověrného turistu docela ostuda, omluvou nechť je mi fakt, že jsem toho kvůli studiím v průběhu týdne příliš nenaspal. Zadokumentoval jsem rozcestník, u kterého jsme před časem společně s Peregrinem končili 3. etapu, znovu nadělal několik záběrů z přehradní hráze a pak konečně vyrazil po červené značce vstříc novým dobrodružstvím.

    Hned za hrází jsem si měl možnost prohlédnout památník obětem války a také hráznému Šikulovi, který skutečně udělal čest svému jménu, když přehradu uchránil před zničením nacisty. Další důležité i zajímavé informace o přehradě samotné jsem si mohl přečíst na informačních panelech naučné stezky vedoucí souběžně s turistickou značkou. Jinak ale začátek výpravy moc příjemný nebyl, protože cesta v některých úsecích vedla dokonce po silnici, a člověk musel neustále uskakovat všudypřítomným cyklistům a občasným autům. Výhled na vlastní přehradu zakrývaly několikeré řady stromů, a tak se poprvé objevila až u tenisových kurtů v brněnské městské části Kníničky.

    Hodně mě překvapilo, jak moc je upuštěná, podle vodou omletých břehů nebylo těžké určit, kam až vodní hladina sahá za normálního stavu, a rozdíl to byl opravdu obrovský. Sokolské koupaliště jsem našel vypuštěné úplně a to jsem ještě zdaleka nevěděl, jaké scenérie mě čekají později. Od rozcestí Osada jsem konečně měl klid alespoň od aut, nicméně adekvátně tomu narostl počet kol, takže to vyšlo skoro nastejno. Navíc byl přede mnou asi nejnudnější úsek celé výpravy 2,5 km na lodní zastávku Cyklistická. Už jsem ho v opačném směru jednou absolvoval, a tak jsem věděl dopředu, co mě čeká – rovina monotónního asfaltu v listnatém lese prakticky bez výhledů. Jde v podstatě jen o to přežít.

    Tenhle úsek připadá člověku absolutně nekonečný. Asi v polovině se sice připojí žlutá značka vedoucí z Rozdvojovic a od Soví studánky, která rozhodně stojí za vidění (navštívil jsem ji před 2 lety, kdy jsem stejný úsek šel ne po „břehu“ přehrady ale po vrchu kopcovitého hřebínku severně od ní), to však k rozptýlení zdaleka nestačí. Malé vysvobození nabídne až nově zbudovaný dřevený altánek s pohodlným posezením, i když občerstvení je pouze v poutníkově režii. Ani odsud ale na přehradu neuvidíte. Jste sice pár metrů od ní, ale výhled stále kryjí vzrostlé stromy. Dočkáte se až o pár desítek metrů dál, kde se v zátočině za normálních okolností do přehrady vlévá malý potok a o kus dál hned druhý. Dnes jsou však oba skoro bez vody.

    To ale není nic v porovnání s vlastní přehradou. Kde vlastně je? Uprostřed holého písečného dna v rovném úzkém korytu jen líně teče řeka Svratka. Už mi je víc než jasné, že oblíbená lodní doprava letos opravdu jezdit nebude. Přesto mě překvapí, jak poctivě si Dopravní podnik města Brna zajistil, aby dolů k přehradě skutečně nikdo nechodil – na zastávce Cyklistická dokonce demontoval přístupové schody na molo. Nebo že by je někdo odnesl do sběru? Právě tady také konečně zmizel asfaltový povrch cesty a nahradila ho vytoužená lesní pěšina s šířkou sotva pro dva lidi. Představa, že se tak konečně „zbavím“ cyklistů však byla dosti bláhová, a to navzdory kamenům a malým skalkám, které bylo občas nutné přelézat. Cesta tak konečně začala být opravdu zajímavá. Někdy dokonce přibyly i dřevené prahy a menší schody. Někteří cyklisté však jeli i tyto úseky. Většina z nich pak svá kola vedla, což bylo vzhledem k šíři pro vzájemné míjení snad ještě horší.

    Náladu jsem plně spravil až na skalní vyhlídce na hrad Veveří. Pohled na lávku týčící se nad opuštěným písčitým a hlinitým dnem s úzkým korytem Svratky a budovami hradu v pozadí se zařadí mezi mé fotograficko-dokumentační unikáty. Neméně zajímavé jsou také snímky pořízené o chvíli později přímo z lávky. Rozcestí u ní je významnou křižovatkou. Většina turistů odsud míří na hrad a do Veverské Bítýšky pak pokračují stalé po červené značce na levém břehu přehrady. V horším případě jsem právě zde chtěl skončit, protože však ruka byla v pořádku, také jsem jen rozmýšlel, kudy dál. Nakonec jsem se rozhodl zůstat na „svém“ břehu vedený odsud dál žlutou turistickou značkou. Úzká pěšina měla své nesporné výhody, cyklisté to konečně až na výjimky vzdali a také turistů ubylo.

    Občas se mezi stromy otevřel výhled na přehradu, která zde byla zvláštně členitá s mnoha zátočinami. Podobně se kroutila i moje cesta mezi kameny a skalkami. Na protějším břehu jsem už v dálce viděl svůj dnešní cíl, městečko Veverská Bítýška. Nejprve jsem ale ještě musel dojít na rozcestí Před Dolním Mlýnem, kde odbočuje zelená značka ke křížové cestě, studánce a nahoru na hřeben. Zamířil jsem však směrem opačným, na most přes řeku Svratku, která zde nad přehradou už zase měla dostatek vody a docela mi připomínala domovskou Sázavu jejím na středním toku.

    Zažil jsem tady i jedno překvapení. Na lávce přes potok vlévající do Svratky proti mně převáděl kolo Johny alias Velký korýš (duchovní otec a šéf Brněnské výškovnice) a Janiska. Bylo to sice spěšné, ale velmi příjemné setkání. Pak už mě čekaly jen poslední dva kilometry do cíle. Vedly podél řeky v příjemném stínu stromů a kolem velkého jezu, na kterém byl nakreslen jakýsi portrét, zřejmě jeho domorodého strážce. Úplně na závěr jsem pak ve městě plněním žrací turistiky vyhověl skučícímu žaludku a autobusem se po protějším břehu přehrady vydal zpět do Brna. Další 14 km dlouhá etapa Tour de Cruz je tak úspěšně za mnou a největším dnešním zážitkem zůstanou zřejmě raritní pohledy na Prýgl bez vody.

Popisky k obrázkům:
   Obr. 01 Startovní rozcestník u hráze Brněnské přehrady
   Obr. 02 Řeka Svratka pod přehradní hrází
   Obr. 03 Pohled na upuštenou přehradu z hráze
   Obr. 04 Zátočina u Kníniček byla skoro bez vody
   Obr. 05 Nekonečný asfaltový lesní úsek mezi Osadou a lodní zastávkou Cyklistická
   Obr. 06 Nový altán nad přehradou
   Obr. 07 Upuštěná přehrada ve své střední části 1
   Obr. 08 Demontované schodiště u zastávky Cyklistická
   Obr. 09 Upuštěná přehrada ve své střední části 2
   Obr. 10 Přehrada bez vody pod hradem Veveří 1
   Obr. 11 Přehrada bez vody pod hradem Veveří 2
   Obr. 12 Mountainer na lávce pod hradem Veveří
   Obr. 13 Upuštěná přehrada z lávky
   Obr. 14 Přehrada pod Mečkovem
   Obr. 15 V lesích nad přehradou je oblast chráněných skalek
   Obr. 16 Most přes Svratku u Dolního Mlýna
   Obr. 17 Svratka z mostu
   Obr. 18 Jez ve Veverské Bítýšce
   Obr. 19 Strážce jezu?
   Obr. 20 Cílový rozcestník na náměstí ve Veverské Bítýšce

    Lesoparkem k Pryglu

Tour de Santa Cruz – 3. etapa: Brno-Kohoutovice – Brno-přehrada

    Nádherné letní počasí se v Brně drží druhý týden a s Peregrinem máme obavy, že možná brzy skončí. Proto využíváme volného středečního dopoledne a po necelých 36 hodinách se vracíme do cíle předešlé etapy Tour de Santa Cruz. Hodiny odbíjejí půl osmou ranní a zatímco většina obyvatel míří do škol a na pracoviště, my procházíme sídliště Kohoutovice a noříme se do rozsáhlého lesoparku na návrší Hobrtenky. Jsme skoro opuštěni v chládku listnatých stromů a vychutnáváme plnými doušky jarní pohodu. Asi po kilometru procházíme významné křížení turistických cest a přicházíme ke sloupku s vrcholovou knihou Brněnské výškovnice. Prohlížíme ty spousty obrázků i zajímavých vzkazů a po chvíli přidáváme také své vlastní. Pak pokračujeme na rozcestí U jezírka a mě trochu zmate špatné turistické značení. Vše se ale celkem rychle a uspokojivě vysvětlí.

    Další záhada na sebe však nenechá dlouho čekat. Peregrino v prudkém klesání objeví u cesty zvláštní bílý kámen připomínající přerostlý patník. Vím, že by tu někde měly být staré hraničníky, a tak tipuji, že je to jeden z nich. Hned za pár metrů se mi domněnka potvrzuje, když po pár nacházíme další bratříčky, už mnohem lépe opracované i s letopočtem 1589. Překvapuje mě jejich staří. Hlavu si však lámeme spíš se záhadnými písmeny KK a SM. Ani Peregrino jako dějepisec neví, jaká hranice by tudy v této době mohla procházet. Vysvětlení však po chvíli nalézáme na jednom ze stromů u cesty, kde visí velmi pěkná tabulka s množstvím informací. Hranice tedy oddělovala pozemkové majetky dvou brněnských klášterů. Napadá mě k tomu snad jen, že Hus měl tehdy skutečně pravdu, církvi patřilo kde co a nehorázně škudlila majetek. Ostatně dnes je to skoro stejné …

    Rozcestí U jezírka s rybníčky a vyschlou studánkou pouze procházíme, oba jsme tu už dříve byli. Sestupujeme do části lesoparku, kterou místní nazývají Údolím oddechu. Tentokrát si matně vzpomínám, že bylo zmíněné v jedné staré trampské písničce, i když tam se zřejmě jednalo o obecné označení. Tenhle kout Hobrtenek a obory Holedná je pro nás oba už naprosto neznámý. Cesta je pohodlně vine okrajem lesa podél malého potůčku a klid ruší jen motory aut jedoucích po zbytku staré „Hitlerovy“ dálnice, která dnes slouží jako čtyřproudá spojka brněnských čtvrtí a vede naproti podél louky. Asi v polovině cesty údolím objevujeme vyschlou a listím zanesenou kamennou studánku Vrbovec. Pečlivě čistit ji nemá moc smysl, neboť voda tu už dávno neteče. Pořizuji proto pouze snímek do své fotografické sbírky a pokračujeme v pochodu.

    Za další kilometr se k naší nevoli bohužel dostáváme zpět do civilizace, naštěstí jen na chvíli. Potřebujeme projít několik ulic převážně sídlištní brněnské čtvrti Bystrc a dostat se tak na břeh řeky Svratky. Rozrazil tu sice nekvete, za to se tu batolí spousta kačen, které zuřivě bojují o kořist v podobě rohlíků od místních důchodců s všudypřítomnými holuby. Vycházkovým tempem pokračujeme podél řeky směrem k přehradě. Peregrina poněkud překvapím konstatováním, že jsem ještě nikdy nebyl na hrázi a zároveň tím objasním, proč jsem cestu naplánoval právě tudy. Na protějším břehu „obdivujeme“ další z pozůstatků „Hitlerovy“ severojižní dálnice Wroclaw – Vídeň. Jako věčné memento zde stojí mohutný mostní pilíř. Přemýšlím, že je to jeden z nemnoha případů, kdy bych možná udělil výjimku sprejerům. Alespoň by pak nevyhlížel jen jako oprýskané šedé torzo, ale mohl by se třeba vydávat za avantgardní umění.

    Od pilíře je to jen pár desítek metrů k přehradní hrázi. Tak ji konečně vidím. Takové malé nic. I když moje měřítka jsou značně ovlivněna únorovou výpravou k Vírské přehradě, která patří k nejvyšším u nás. To se pak člověku zdá malé skoro všechno. Máme však výjimečnou podívanou navíc, neboť se přehrada, místními též řečená Prygl, právě upouští. Pozorujeme ten hukot vody a po chvíli ho také natáčíme na fotoaparát. Co na tom, že to bude pro objektiv menší sprška, ten se zase vyleští. Tohle se nevidí každý den. Pří pohledu na ta kvanta řítících se vod si vzpomenu na nedávno vysílaný seriál České televize Proč bychom se netopili natočený podle nezapomenutelné knižní trilogie Zdeňka Šmída a v tomto duchu situaci komentuji větou:“Bongo, šlajsna, tý jo, jedééém!“

    Pak už nás čekají jen schody nahoru na hráz, odkud se kocháme nezvyklým pohledem na zpola vypuštěnou přehradu, kterou v létě místo oblíbených výletních parníků letos čeká vápnění na likvidaci takřka nesmrtelných sinic. No snad to pomůže a bude se v ní moci koupat déle než tři týdny v roce. Část břehu už bílé září, a tak jsou práce zřejmě již v plném proudu. Fotografujeme přehradu a i sebe u nedalekého rozcestníku a vydáváme se na poslední kilometr dnešního putování k zastávce MHD Bystrc-Přístaviště. Já cestou ještě u jednoho ze stánků provozuji Žrací turistiku v podobě párku v rohlíku, ale v duchu spíš závidím Peregrinovi, že díky lepšímu rozvrhu odsud míří přímo do menzy na oběd. Mě čeká až někdy za 2,5 hodiny. Takže hop do šaliny a hurá do školy …

Mountainer

Popisky k obrázkům:
 01 - Peregrino na zastávce Myslivní v Brně-Kohoutovicích (start)
 02 - Mountainer na zastávce Myslivní v Brně-Kohoutovicích (start)
 03 - Peregrino na rozcestí Hobrtenky
 04 - Mountainer na vrcholu Hobrtenky u schránky s vrcholovou knihou
 05 - Zápis ve vrcholové knize Brněnské výškovnice
 06 - Záhadný kámen nedaleko rozcestí U jezírka
 07 - Hraniční kámen z 16. století
 08 - Legenda ke starým hraničním kamenům
 09 - Obora Holedná - infopanel
 10 - Studánka Vrbovec (vyschlá)
 11 - Mountainer "ve" studánce Vrbovec
 12 - Mountainer u řeky Svratky 1
 13 - Mountainer u řeky Svratky 2
 14 - Pilíř staré "Hitlerovy" dálnice u hráze Brněnské přehrady
 15 - Hráz Brněnské přehrady
 16 - Peregrino u hráze 1
 17 - Peregrino u hráze 2
 18 - Upouštění Brněnské přehrady 1
 19 - Upouštění Brněnské přehrady 2
 20 - Mountainer stoupá na hráz
 21 - Mountainer na hrázi Brněnské přehrady
 22 - peregrino na hrázi Brněnské přehrady
 23 - Brněnská přehrada (část)
 24 - Brněnská přehrada (panorama)
 25 - Přírodní památka Skalky u Brněské přehrady
 26 - Peregrino u rozcestníku na přehradě
 27 - Mountainer u rozcestníku na přehradě
 28 - Mapa oblasti
 29 - Zakreslení trasy

    Večerní procházka po Kamenném vrchu

Tour de Santa Cruz – 2. etapa: Brno-výstaviště – Brno-Kohoutovice

    Počasí se znovu zbláznilo a jaro pro letošek dostalo zřejmě dovolenou. Ještě před pár dny na Vysočině ležel sníh a Brno bylo nemilosrdně proléváno proudy vody. A nyní, jakoby mávnutím kouzelného proutku, slunce pálí tak, že by člověk nejraději rovnou oblékl kraťasy. Nejhorší, co může tuláka v takovém počasí potkat, je povinnost sedět ve škole či v práci a jen přes okno se dívat, jak je tam venku hezky.

    Tohle se však nedá vydržet víc než pár dní. Pak takový člověk už na pokraji šílenství hbitě reorganizuje časový rozvrh, aby vyšetřil alespoň tolik potřebné dvě hodiny. Je mu naprosto jedno, že se to podaří až v šest večer. Tmy se nebojí. Tma, stejně jako denní světlo, patří k přírodě a jen mrzký to tvor jménem člověk měl tu troufalost určovat i chod těchto věcí. Když potom nastane „black out“, je najednou naprosto bezradný.

    Žhavím mobilní dráty a narychlo domlouvám s Peregrinem sraz na Mendlově náměstí. Tentokrát s námi půjde i jeho přítelkyně Angelika, které však turistika rozhodně není cizí. Než se stihneme sejít, čas se posune k půl sedmé. Nám to ale spíš vyhovuje, protože už je příjemný večerní chládek. Vyrážíme směrem k výstavišti, kde aranžujeme startovní snímky. Pak nás čeká celkem nezáživný úsek až k parku u pavilonu Anthropos. Cesta však příjemně ubíhá v družném hovoru nejen o škole. Nad parkem se noříme do listnatého lesa a začínáme prudce stoupat úbočím Kamenného vrchu.

    Asi po dvaceti minutách vylézáme na hřeben a snažíme se nalézt zbytky staré rozhledny. Poloha v mapě je však zakreslena chybně a ani pátrání v blízkém okolí ke kýženému cíli nevede. Vzhledem k únavě z celého dne ho tedy nakonec vzdáváme a pokračujeme k hotelu Myslivna. Před ním nejprve obdivujeme starý sportovní vůz značky Saab, který je zde čestně zaparkován jako připomínka původního brněnského závodního okruhu. V recepci hotelu pak moje maličkost páchá tradiční zápis do vrcholové knihy Brněnské výškovnice a kontroluje body na fotosoutěž.

    Venku se mezitím úplně setmělo, a tak vzdáváme původní plán pokračovat do Kohoutovic lesní pěšinou a raději volíme jistotu v podobě krajnice ve dne docela frekventované silnice. Město pod námi svítí do noci a my mu pomalu vyrážíme vstříc. Aut už jezdí jen minimum, a tak se jde docela hezky. Ve vzduchu je cítit jaro. Ta nepopsatelná vůně probouzející se přírody. Vzpomínky na večerní táboráky a hvězdná obloha. Je krásně. Michal s Adri už jsou docela unavení, já bych klidně pokračoval ještě dál … někam hodně daleko. Do přírody, do kopců a hor. Ale konec snění, až jindy. Na zastávce Myslivní pořizujeme cílové snímky a trolejbusem MHD se vracíme zpět do všední reality.

Mountainer

Popisky k obrázkům:
 01 - Peregrino a Angelika u výstaviště
 02 - Mountainer a Angelika u výstaviště
 03 - Neidentifikovatelný monument v Pisárkách
 04 - Peregrino a Angelika na Kamenném vrchu
 05 - Historický závodní SAAB před hotelem Myslivna na Kamenném vrchu
 06 - Posádka závodního vozidla
 07 - Mountainer a vrcholová kniha Brněnské výškovnice - Kamenný vrch 1
 08 - Mountainer a vrcholová kniha Brněnské výškovnice - Kamenný vrch 2
 09 - Zápis ve vrcholové knize
 10 - Večerní Kohoutovice
 11 - Peregrino a Angelika na cílové autobusové zástavce Myslivní v Brně-Kohoutovicích
 12 - Mountainer na cílové autobusové zástavce Myslivní v Brně-Kohoutovicích
 13 - Mapa oblasti
 14 - Zakreslení trasy

    Tož vzhůru na Špilas !

    Je středa 11. března krátce po půl deváté ráno. Scházím se v centru Brna se svým kamarádem Peregrinem, abychom společně zahájili etapovou turistickou akci „Kde domov tvůj?“ konanou pod záštitou Klubu sběratelů turistických suvenýrů (KSTS). Pravidla o začátku na hlavním nádraží bereme trochu z recenze úplně doslova a jdeme proto nafotit startovní záběry do staniční budovy k tabuli příjezdů. Peregrino přichází s nápadem na soukromé přejmenování výpravy na Tour de Santa Cruz vzhledem k naší snaze o propojení Brna a vesnice Svatý Kříž u Havlíčkova Brodu. Hlasování se spíš formalitou a při stoprocentní účastní je návrh jednomyslně schválen.

    Počasí je naprosto neturistické. Nad Brnem se usadila studená fronta a z nebe nás skrápí dešťové kapky. Nejprve jen drobně, později dost intenzivně. My však nejsme žádný ořezávátka, a tak statečně stoupáme Masarykovou ulicí na hlavní brněnské náměstí Svobody. Osobně tohle místo nemám vůbec rád, je velké jak dobytek rosu ženského a přitom tu chybí jakýkoliv náznak přírody. Ani strom, ani keř, ba ani kousek trávy. Raději proto rychle prcháme do parku pod Špilberk.

    Déšť přidává obrátky, jsem už zvyklý a Peregrino se tím také nenechá nijak rozhodit a statečně tvrdí, že to ideální trénink na léto na Balkán, kde jistě nebude celé tři týdny svítit sluníčko. Já budu rád, když ho tam uvidíme alespoň o trochu víc než loni na Islandu. V parku u Špilasu nejprve zkoumáme bustu jakéhosi novodobého válečníka, ke které se podmáčenou cestou musíme málem brodit, a pak stoupáme po schodech do nebe, pardon do hradu. Otevírají až za půl hodiny, když se přesto snažím s bezpečákem domluvit, aby mě jen nechal zkontrolovat zápisy ve vrcholové knize Brněnské výškovnice, dočkám se jen dost necitlivého vykázání. Máváme nad tím rukou. Můžu sem zajít některý další den.

    Přesouváme se na vyhlídku na hradby. Stále prší, ale i tak je tu docela pěkně. Usrkáváme horký čaj z mé nové termosky a debatujeme o dalších letošních plánech. Vyžene nás až po chvíli výprava malých školních robátek. Jdeme tedy hodit oko na makety hlavní na hradbách. Kdysi jsem si myslel, že tady stojí celé kanóny a realita byla nehraným zklamáním. Je to docela škoda. Přesto nepohrneme dalšími fotozáběry, a tak začíná hra na vojáky. Vymyslel ji Peregrino, půjčil si ode mě berlu a začal hlaveň nefalšovaně ládovat. Byla to docela sranda, jen musel dávat pozor, aby se neporoučel dolů z hradeb místo koule.

    Čas letěl jak voda a půl hodina byla skoro pryč. Vrátili jsme se tedy na druhé nádvoří a pod zvonkohrou jsme přemýšleli, jestli hraje každou celou hodinu. Odpověď jsme shůry dostali záhy v podobě takového rámusu, že jsme raději prchli ke vchodu do hradu. Sice to bylo melodické, ale vzbudilo by to i mrtvého. Bylo deset hodin, a tak jsme hrdinně podnikli druhé přepadení pokladny. Tentokrát už byl bezpečák radši ticho. Já jsem do vrcholové knihy napsal reklamu na klub a naši akci a ofotil předešlé zápisy do fotosoutěže a Peregrino se mezitím na pokladně marně dožadoval štítku na turistickou hůl. Hrad nás tentokrát příliš nepotěšil.

    Pod hradbami jsme se ještě pokochali výhledem na majestátní katedrálu na Petrově a pak jsme pokračovali dozadu za hrad. Byl jsem tu už nesčetněkrát, ale touhle stranou sestupuji poprvé. Peregrino obdivuje maketu poslední vystřelené dělové koule, mě však překvapí spíš nefalšovaná byzantská kopule s řeckokatolickým křížem na vrcholu. Ani jeden jsme dodnes neměli tušení, že tady takovíhle pravoslavný kostel. Fotodokumentaci kazí jen řada aut přímo pod ním.

    Zmoklými ulice sestupujeme po Úvoze na Mendlovo náměstí, kde se u kláštera cisterciaček tyčí další velký kostel, tentokrát Nanebevzetí Panny Marie, založený Eliškou Rejčkou už roku 1324. Já však vzhledem k oblibě turisticky vhodných nápojů (TVN) v našem klubu snímkuji spíš budovu pivovaru Starobrno, kde se vaří betelné škopek. Jeho kvality si jako nepivaři netroufáme soudit, ale slyšel na něj spoustu protichůdných názorů, takže ani ochutná a zhodnotí sám. Odsud už to máme jen kousek do dnešního cíle. Za pár minut přicházíme k světoznámému areálu výstaviště, kde jsou zrovna dvě docela nesourodé expozice – Vše pro dítě a Rybaření. Ani jedna nás neláká, a tak už jen fotíme cílové záběry a vyrážíme na fakultu plnit studijní povinnosti.

Mountainer

Popisky k obrázkům:
 01 Michal na nadrazi
 02 Mountainer na nadrazi
 03 Michal na namesti Svobody
 04 Mountainer u Spilberku
 05 Pamatnik generala na Spilberku
 06 Spilberk v desti
 07 Pohled ze Spilberku na Porici
 08 PdF ze Spilberku
 09 Michal na Spilberku
 10 Michal laduje hlaven
 11a Mountainer u hlavne 1
 11b Mountainer u hlavne 2
 12 Vyhlidkovy gloriet u Spilberku
 13 Zapis ve vrcholove knize
 14 Katedrala na Petrove ze Spilberku
 15 Pravoslavny Chram sv. Vaclava pod Spilberkem
 16 Pivovar Starobrno
 17 Vystaviste Brno
 18 Mountainer u vystaviste
 19 Michal u vystaviste